Procházet se kolem velkého akvária nebo tunelem, který tvoří skleněné stropy a ty oddělují návštěvníky od různých podmořských tvorů, jakou jsou různé barevné rybičky, ale taky velcí žraloci, kteří si jen tak proplouvají. Na jednu stranu je to ohromující zážitek, na druhou stranu, není to pro každého. Nejeden člověk z toho mohl mít hrůzu, jen co uviděl ty velikosti takových tvorů takto zblízka.
„Nad čím přemýšlíš?" zeptala se zájmem Rossie Lukase, který toho od příchodu do tunelu pod vodou moc neřekl.
„Jak je všechno tohle tolik ohromující a děsivý zároveň," odpověděl po chvíli. Rossie nereagovala a doufala, že to Lukas tu odpověď trochu rozvede. „Třeba támhle!" ukázal nad hlavu na proplouvajícího žraloka, „Vidíš, jak je velký, to je fascinující, ale taky je to strašidelný a asi moje nová fobie, protože co kdyby něco takového kolem mě začalo plavat, kdybych byl v moři nebo tak," vysvětlil svoje myšlenkové pochody a Rossie začala konečně chápat.
„To jsi mi neměl říkat, teď se budu bát taky, abys věděl!" zasmála se tmavovlasá žena, která se automaticky chytila svého přítele za ruku, aby si neutekli a aby ho zároveň ujistila, že není sám a že se nemusí ničeho bát.
„Tak se budeme bát spolu!" řekl s úsměvem Lukas, který se zastavil, aby se mohl podívat do Rosiných očí a obličeje, který byl ozářen modrým světlem. Dal jí neposedný pramen vlasů za ucho.
Nemohl odolat a políbil ji.
~
V ten smutný den bylo pro všechny velmi těžké promluvit anebo se jenom bezmyšlenkovitě o čemkoliv bavit. Všichni blízcí byly ceremoniálem ujištěni, že jejich bratr, švagr, syn, kamarád a přítel, všechny nedobrovolně opustil a usnul věčným spánkem.
Smrt je součástí života, ale i přesto moc brzká smrt známých nám může ukázat nový druh bolesti, který často jinak neprožíváme. Už jenom ta bolest, kdy neuslyšíme znovu ten hlas a smích, kdy se už nikdy s tím člověkem neobejmeme a neřekneme mu, jak moc ho milujeme a potřebujeme.
Pohřeb však často pomáhá pozůstalým se s odchodem blízkých na věčnost vyrovnat.
Rossie se vrátila ke svému rozpracovanému obrazu, který ji poslední dny vyplňoval volné místo pro myšlenky a odreagoval ji tak. Riva se chvíli po návratu převlékla do svého oblečení na běhání a oznámila tmavovlásce, že si jde zaběhat nedbajíc na to, že si díky venkovnímu horku může přivodit úpal.
„Chybí mi..." vzlykala do Riviina ramene tmavovlasá dívka, která poslední dny nedokázala snadno usnout, díky své mysli, která nedokázala přestat overthinkovat nad ním. Riva ji jemně hladila po zádech cítíc vlastní slzy, které si dělali cestičky skrze červenou tvář.
ČTEŠ
Pampelišky
Romance"Tmavovlasá dívka s rozmazanou černou řasenkou od slz se vynořila z vody ve vaně. Stále se jí chtělo brečet. ‚Proč lidé, který opravdu potřebujeme a milujeme je odcházejí.' Kladla si otázku pořád dokola." ~ Rossie se změní život, není to nic hezkého...
