Září bývá jeden z nejnenáviděnějších měsíců, co se školáků týče, ale pro ostatní normálně pracující lidi se většinou nic nezmění. Samozřejmě když do toho nepočítáme změnu ročního období. Září je taky posledním měsícem, kdy kvetou pampelišky. Nedoceňovaná divoká květina, která pro lidi s dokonale zastřiženými trávníkovými plochami, téměř noční můrou, kterou se snaží zahubit, přitom i ona dokáže vytvořit úsměv na tváři lidem, kteří nejsou omezení pouze na zelenou barvu.
„Váženě jsi si až teď vzpomněl, že se chceš naučit vít věneček?" zeptala se Rossie, která se dívala na většinu pampelišek, které na sobě měli chmýří se semínky, která čekali na vítr, jež by je odnesl na jiné nové místo.
„Přesně tak, teď jsem si vzpomněl," zasmál se a utrhl si první vyrostlou pampelišku, která byla akorát vhodná do věnce.
„Tak to jsem celkem zvědavá, co s tím malým množstvím vymyslíme, protože věnec to úplně nebude," vyslovila svoji myšlenku tmavovláska.
„No tak to bude holt kdyžtak korunka místo věnečku!" zasmál se Lukas, kterého velmi bavilo dostávat občas Rossie do rozpaků. Toto přesně byl ten případ, protože Rossie najednou už neměla, co k tomu říct a vrhla se do trhání květů.
„Myslím, že toto nám bude muset stačit," narušil ticho Lukas, který následně z Rossie přemístil pohled na puget pampelišek, které držel v ruce.
„Tak z toho něco vykouzlíme. Podívej, musíš vzít tu nejdelší a takto ji obmotat od té další, a takhle pořád dokola," ukazovala Rossie a hned mu ty první udělané dala do ruky, aby mohl pokračovat.
~
„Příští týden budu muset na tři dny do Londýna, odletím v neděli chvíli po poledni a vrátím se pravděpodobně v úterý večer," podívala se starostlivě Riva na svou kamarádku a doufala, že jí to nebude vadit. Volali jí z práce, že je v pondělí nějaká velmi důležitá schůze, kterou nemůže propásnout.
„V neděli? To je za čtyři dny, když je dneska středa?" zeptala se Rossie. „Ano," hesla Riva dívajíc se na tmavovlásku stále starostlivě.
„Co se tak díváš?" tázala se zmateně tmavovláska, která nerozuměla kamarádčinýmu výrazu. „Já jenom, jestli ti to nevadí," řekla potichu.
„Ne nevadí, a navíc nemůžu tě tady držet," usmála se mírně. Cítila, že její kamarádka potřebuje vidět, že už je jí lépe než předtím.
Rivu potěšilo vidět Rossie se usmívat, bylo to poprvé, co se usmála od pohřbu. I přes to všechno ale viděla, jak se Rossie změnila, a taky kdo by se nezměnil po takové události.
ČTEŠ
Pampelišky
Romance"Tmavovlasá dívka s rozmazanou černou řasenkou od slz se vynořila z vody ve vaně. Stále se jí chtělo brečet. ‚Proč lidé, který opravdu potřebujeme a milujeme je odcházejí.' Kladla si otázku pořád dokola." ~ Rossie se změní život, není to nic hezkého...
