Pampelišky

- 35 -

„Rivi!" zavolala na svou kamarádku Rossie na letišti, když ji přišli vyzvednout. Jakmile ji i Ri zaznamenala, rozběhla se za ní, a obě si padli do náruče.

„Oh bože, jsem tak ráda, že tě konečně vidím, tak moc jsi mi chyběla!" řekla ji do ucha během objetí Rossie.

Jakmile se pustili, uviděla, jak si to k nim kráčí pohledný muž s čokoládově hnědými kudrnatými vlasy, ostře řezanými rysy a očima ve stejném odstínu jako vlasy.

„A kde je Lukas?" zeptala se Rivi která ho začala hledat pohledem v davu, aniž by si uvědomovala muže, který kráčel za ní a následně jí dal ruku na bedra.

„Ten čeká v autě, hledal místo k zaparkování a před chvíli mi napsal, že ho našel, ale že už tam asi i rovnou zůstane," odpověděla, aniž by spustila pohled z muže, kterého poznávala z fotek, jež jí její kamarádka posílala z Anglie.

„To je ta tvoje kamarádka?" zeptal se anglicky muž blond ženy.

„Oh ano, to je Rossie, Rossie, tohle je George," představila je.

V té době už Rivi spolu s Georgem tvořila měsíc a něco pár, a když se měla vracet do Paříže, překvapil ji Georg, že poletí s ní a že tam s ní pobude dva týdny.

~

Rossie stála u stojanu a dodělávala poslední detaily, které jí chyběli. Za celou noc naspala, možná tak hodinu, kdy se pak probudila a už neusnula. „Dobré ráno." Tmavovláska s sebou cukla, jak byla zainteresovaná v ten obraz a nevnímala nic kolem sebe a ani probouzející kamarádku, která měla ten den odletět. „Promiň," dodala, když viděla, jak se Rossie chytla za srdce, hned, co se otočila k rozložené pohovce.

„Tohle už mi radši nedělej!" vydechla s rudou stále na srdci. Riva se jenom nevinně usmála a zvedla se, že si půjde vyčistit zuby. „Jak dlouho jsi vůbec vzhůru?" zeptala se Rii „Dlouho, dlouho," řekla Rossie směrem k obrazu, který chtěla dokončit ten den.

„A proč tak brzo?" zeptala se už s kartáčkem v puse a čekala na svou odpověď. „Chtěla bych to dneska dokončit, takže když jsem nemohla spát, tak bylo jasný, co budu dělat."

„Aha, a budeš k tomu chtít něco udělat, třeba čaj, kafe nebo něco k snídani?" nabídla Rossie, „Asi jenom kafe, mám tady i hrneček. Děkuji." Ukázala na hrneček, ve kterém se na dně objevovali stopy po nedávno vypité kávě.

„V kolik ti to letí?" zeptala se Rossie „Mělo by mi to letět ve čtvrt na jednu." Riva se podívala na displej telefonu „To je za nějaký čtyři a půl hodiny," dopověděla.

.

„Takže pro tebe přijede Tyler a odveze tě na letiště?" ujistila se Rossie své kamarádky. „Ano, a pak se vrátí pro tebe a budeš s nimi, nechci tě tady nechávat samotnou, je to čistě pro můj lepší pocit! A navíc jsi mi to slíbila!" vysvětlila nekompromisně své kamarádce Riva. I přes její lepší náladu v posledních dnech se necítila moc dobře, když věděla, že Rossie bude v tom bytě sama a byla ráda, když Tyler s Anou souhlasili s návrhem, že bude lepší, když bude Rossie u nich.

„Tak to, abych se asi taky zabalila," řekla se zvadlým obočím a úsměvem, kterým se snažila Rivu ujistit, že je všechno v pořádku. „Jojo, to bys měla!"

Rossie přešla do ložnice ke skříni a začala se v ní přehrabovat a Riva se zaměřila na schnoucí obraz, který byl vystaven na stojanu. V centru plátna byla lokomotiva, které se kouřilo z komína a okolo byla různá směsice podzimních barev na stromech, které se rozprostírali v aleji podél kolejí. Ty detaily listů nebo samotně lokomotivy byly ohromující a ona sama, by nikdy nic takového vytvořit nedokázala.

„Líbí se mi ten obraz, jsi opravdu dobrá!" zavolala na svou kamarádku. „Děkuji!" byla její celá odpověď.