Pampelišky

- 32 -

Horký písek od sluníčka pálil do bosých nohou, proto se dvojice snažila co nejrychleji dostat k vlnám, které by je mohly zchladit. Předbíhali se, jako by hrály hru, kdo tam bude první.

„Přiznej to, jsem prostě lepší!" neodpustil si nahlas Lukas, když se otočil na tmavovlásku, která ho ještě dobíhala s botami v rukou.

„Jen aby tě to ego brzo tou svou tíhou neutopilo!" odsekla na oko naštvaně a následně se ďábelsky usmála. Skrčila se a volnou rukou cákla na Lukase dost vody, aby bylo jeho tričko skoro celé promočené.

„Rossie," zavolal, ale to už se jmenovaná otáčela a začala utíkat. Měla sice náskok, ale Lukas ji i tak velmi rychle dohonil, chytnul ji kolem pasu, a i přes její protesty s ní šel do větší hloubky.

Když už ji chtěl hodit, chytla se ho pro změnu ona a spadli spolu do studeného moře.

„Ale ne, teď mám mokré i boty," neodpustila si vyčítavě a podívala se na pár bot ve svých rukou.

„Ale prosím tě, to je podle mě to poslední, co bys měla řešit!" uchechtl se Luke a přitáhl si dívku do objetí.

~

Riva se probrala ze spánku a zapřela se o lokty, když si všimla, že tmavovlasá kamarádka stojí u stojanu s plátnem a malým štětcem začala vykreslovat detaily listů.

„Jsi začala nějak brzo," řekla, když si všimla na hodinách na zdi, že je teprve sedm hodin ráno.

„Jsem se probudila brzo a už jsem nemohla spát," odpověděla, aniž by se otočila od barev. Nemohla Rivi prozradit, že celou noc nespala a probrečela ji.

Jakmile si všimla, že se rozednívá, šla rovnou do koupelny, aby se snažila korektorem zamaskovat tmavé kruhy pod očima a oteklé okolí očí, které prozrazovalo její noční přívaly slz.

„Aha," zamumlala „a jedla jsi?" zeptala se ještě. „Ne," odvětila. Na to Riva pouze kývla hlavou, i když věděla, že to dívka neuvidí.

Riva se přemístila do kuchyně, kde splácala nějakou jednoduchou snídani pro ně obě. Položila jim ji na stůl a došla za dívkou. Věděla, že by asi nesnědla nic, kdyby jí to sama nepřipravila. Ne že by byla líná, spíše její tělo postrádalo ten režim pravidelného jídla, a to Riva věděla.

„Mohli bychom dneska zajít do města?" zeptala se Rossie, čímž Rivu překvapila. Riva byla za poslední dny, co strávila v Paříži zvyklá, že tmavovlásku většinou tahá ven ona, proto nečekala, že by to samé udělala dívka, kterou vždy musela přemlouvat.

„Jasně!" řekla radostně, byla ráda, že dívka je ve stavu, který ani nečekala. Vypadala v pořádku. Už nějak i automaticky jí Riva sjela k zapěstí, na kterém už byly skoro vyléčené rány, ale žádné nové se tam nerýsovali.

.

„Počkej tady, já jenom rychle zaběhnu tady k soudu, budu tu hned!" řekla najednou Rossie, když procházela spolu s Rivou kolem budovy tzv. Domu Spravedlnosti a Práva, které ve francii fungují na pomoc lidem s právy, podepisování smluv před notáři...

Riva ani nestihla zareagovat, pouze se dívala na mizející záda své kamarádky, která se ztrácela za zavírajícími dveřmi. Posadila se na lavičku, která byla nedaleko.

Než Rossie po ani ne 12 minutách vylezla z budovy brouzdala v telefonu sociálními sítěmi. Během toho došla myšlenkami k možnému důvodu, proč tam tmavovláska potřebovala. Podle jejího mozku tam Rossie potřebovala vyřešit nějaké záležitosti, které se týkali Lukase. Jiné možnosti jí nepřišli úplně reálné.

„Tak jsem tady!" usmála se Rossie, která se objevila za Rivou. Riva byla velmi překvapená náladou své kamarádky. Byla usměvavá jako už dlouho ne.

„No, co tak koukáš, půjdeme snad!" Riva se vzpamatovala a okamžitě se postavila na nohy a doběhla Rossie, která byla pár kroků napřed. Riva se nechtěla ptát Rossie, proč má takovou dobrou náladu ze strachu, že by o ni dívka přišla.

„Kam vůbec jdeme?" zeptala se světlovlasá žena své kamarádky, která stále pozorovala své okolí se svým zářivým úsměvem.

„Nevím," pokrčila rameny, „stejně to je jedno. Je hezky, tak si taky užívej počasí a krásu tohoto kouzelného města!" řekla, aniž by se přestala rozhlížet všude kolem sebe.