Jak dlouho ještě vůbec mám šlehat tu smetanu?" zeptal se Lukas, který držel v ruce vypnutý ruční mixér a v druhé ruce misku, kterou zkoumal z blízka. Tmavovláska, která odskočila od svého pracovního místa, se přiblížila k Lukasovi a mísu s bílou hmotou si od něj vzala.
„Ještě chvíli bych ji šlehala, aby to byla opravdu šlehačka a ne skoro. Potřebuju, aby ten krém se neroztékal," konstatovala nezaujatě Rossie a místu mu vrátila zpátky do ruky. Sama se vrátila k lince, kde už rozkrajovala kulatý dortový korpus. Ten dort se musel povést, neměli více pokusů a ona by jich sama ani více dělat nechtěla.
„Už víš, co jí tam nahoru vytvoříš?" zeptal se se zájmem Lukas, který stále nevěděl, jakou má jeho přítelkyně představu o tom, jak ten dort pro Rivi dopadne.
„Asi nahoru udělám kroužky z čokolády a dozdobím to granátovým jablkem," představila svojí vizi Rossie, která se těšila, až kamarádce popřeje. Těšila se i na její nový objev, který ještě neviděla, ale chtěla ho velmi poznat.
„Až budu mít narozeniny já, uděláš mi taky dort?" usmál se nevině Lukas, to že je Rossie velmi talentovaná, věděl, ale tento jednoduchý dort, se kterým pomáhal, ho překvapil.
„To si nemůžu ujít, takovou poctu!"
~
Jaro už dávno skončilo a léto sílilo každým dnem víc a víc. Mraky se vždy jen líně prošly po nebi, ale tak, aby se nedostali do sporu s jasně zářícím sluncem, které poslední dny absolutně kralovalo obloze.
Tulipánům zasazeným v zahrádkách už dávno opadali barevné okvětní lístky, i přesto však jedny fialové držela tmavovláska v rukou. Fialové tulipány symbolizovali věčnou lásku, kterou dívka cítila k muži, kterého navždy ztratila.
Seděla na židlích určených pro pozůstalou rodinu, do které za tu dobu jejich vztahu přirostla. V černých šatech s dlouhým rukávem jí bylo velké horko, ale to bylo poslední, na co v danou chvíli dívka myslela. V rukou pevně svírala několik stonků květin a na ramenu cítila povzbuzující stisk ruky od své kamarádky, jež za ní stála.
Hřbitovem Cimetière de Montmartre se prolínal jemný letní vánek, který doprovázel uklidňující hlas duchovního k uším všech přítomných. Hlas pronášel modlitby a popisoval muže, který ležel v rakvi, těmi nejkrásnějšími slovy i přes skutečnost, že ho v životě neměl šanci poznat.
Všechna ta slova byla jako malé obrázky, které dohromady dali portrét mladého muže. Obrázky vzpomínek každého z přítomných vypadaly jinak i portrét se mnohdy lišil, ale muž na nich byl pro všechny dobře známý, jako Lukas.
Hlas utichl, dívka však stále seděla bez hnutí a pozorovala kamen, na kterém bylo vyryto jméno jí dobře známé. Zůstala i přesto, že periferně viděla pohyb, který naznačoval, že přítomní odcházejí. Stále ale cítila Riviinu ruku na svém ramenu.
Rossie opustil zdroj tepla z ramena, i to s dívkou nehnulo, nepřišlo jí divné, že je tam skoro sama. Sama se cítila poslední dny neustále, nebylo to však z důvodu, že by okolo sebe neměla milující osoby, důvod byla ta prázdnota, která se vytvořila odchodem muže, který to prázdno do té doby zaplňoval.
Dívka se zvedla a položila tulipány na místo Lukasova posledního odpočinku.
ČTEŠ
Pampelišky
Romance"Tmavovlasá dívka s rozmazanou černou řasenkou od slz se vynořila z vody ve vaně. Stále se jí chtělo brečet. ‚Proč lidé, který opravdu potřebujeme a milujeme je odcházejí.' Kladla si otázku pořád dokola." ~ Rossie se změní život, není to nic hezkého...
