Pampelišky

- 15 -

Přes den se většinou na houpačkách houpají děti, buď to zvládají sami, nebo si nechávají pomoci od rodičů, kteří zrovna nemusejí hlídat své další ratolesti u skluzavky. Každý miloval skluzavku, miloval ten adrenalin, kdy i menší rychlost byla jako kouzlo, a stejně tak milujeme i houpačky. Na rozdíl od skluzavek není každá druhá limitovaná věkem.

„Proč se nehoupeš?" ozval se muž, který se svou přítelkyní šel k večeru kolem hřiště a jeho tmavovlasá přítelkyně zatoužila si zavzpomínat na okamžiky v dětství, kdy jí její rodiče často museli silou sundávat z této atrakce.

„Čekám, až mě někdo pohoupá," usmála se jako malá. Muž nejdříve nechápal, ale když to pochopil, přešel k dívce a chytl se jednoho řetězu.

„To je smutné Rossie. Škoda, že tu není někdo, kdo by to rád pro tebe udělal." Cukali mu koutky, Rossie byla překvapená jeho reakcí a on si to překvapení užíval.

„To máš vlastně pravdu!" Tmavovláska se rozhodla hrát jeho hru. Překvapenou tvář rychle schovala pod hraný vyděšený výraz. Rozhlédla se kolem sebe, jako by se skutečně ujišťovala, že kolem není nikdo, kdo by jí pohoupal.

Teď byl naopak překvapený Lukas. Nepředpokládal, že se mu Rossie bude snažit konkurovat, ale paradoxně se jí to velmi dobře dařilo. Snažil se překvapení skrýt, ale nebyl tak dobrý a přesvědčivý, jako byla tmavovláska.

~

Tmavovlasá dívka si to po příchodu domů rovno zamířila ke svému rozdělanému obrazu a děkovala bohu, že existovali olejové barvy, díky kterým mohla na obrazu pracovat i několik týdnů, než ta barva plně zaschla.

„Nedáš si předtím něco k jídlu alespoň?" zeptala se jí Rivi, která jenom překvapeně pozorovala Rossie, jak rovnou popadá štětec a nebojí se o své oblečení, ze kterého tu případnou barvu jen tak nesmyje.

„Ne, děkuju!" zavolala na Rivi, o které si myslela, že je v jiné místnosti. Ve skutečnosti se nacházela hned za ní samotnou.

Rossie se dost vylekala, když ucítila dotek na své ruce. „Rossií vypadáš pohuble a ani dneska jsi skoro nic nesnědla," řekla klidným hlasem, aby nezněla, jako by jí do něčeho tlačila, nebo nutila.

„Mám tak stažený žaludek, že když něco sním, tak mám po chvíli pocit, jako bych se měla pak brzy pozvracet," řekla dívce do očí, mile se usmála a vrátila se ke své jistotě, barvám.

„Dobře..." Zašeptala blondýnka a šla rovnou do koupelny, kde se složila hned po zavření dveří. Přišlo jí, že všechno, co zažívá, je sen a nic nedává smysl, ale každým dnem se ten sen tříštil a ukazoval, že je to všechno tvrdá realita. Rivi to přestávala zvládat, ale nedokázala to říct ani své kamarádce, viděla, že sama s tím vším bojuje, a nechtěla na ní přenášet ještě její spatnou energii.

Chyběly jí ty časy, kdy s Rossie a Lukasem jen tak seděli a povídali si o čemkoliv. Všechny tyto vzpomínky jí najednou připadaly tak staré a neuvěřitelné. Každým dnem si toto uvědomovala čím dál tím víc a to jí děsilo.