Recept na lásku

Kapitola 1.

Ehm,
jelikož prostě nemám nic lepšího na práci a jelikož mi @KateinaZemanov0 dala námět, kterého jsem se hned chytla, tak tady máte nové dílo 😁
Asi nebudu přidávat kapitoly tak často jako u La Rosa Gialla, ale uvidíme.
Doufám, že se vám příběh bude líbit alespoň stejně jako ten o Adri a jo...
Užijte si první kapitolu.
-B. ❤️
--------------------------------------------------

Anna

"Anno, můžu s tebou mluvit?" zavolal na mě šéf restaurace, ve které jsem pracovala už několik měsíců. "Jasně, co se děje, Jamesi?" usmála jsem se na něj a utřela si do zástěry ruce od mouky. Pokynul mi, abych za sebou zavřela dveře a já trochu znejistěla. Posadila jsem se na židli před jeho mohutným pracovním stolem a netrpělivě čekala, co se bude dít. "Dostal jsem na tebe další stížnost od Hannah. Už jsme se o tom bavili tolikrát. Vážně ji musíš pořád provokovat?" povzdychl si a podíval se na mě pohledem plným zklamání. "Ale, Jamesi. Já nemůžu za to, že se chová hrozně a její recepty prostě nejsou dobré. Přece nebudu vařit něco, co je hnusný, jen proto že Hannah si myslí, že spolkla všechnu moudrost světa," přiznala jsem popravdě a založila si ruce na prsou. Už dávno jsem se naučila, že si musím stát za svým, už se sebou nenechám zametat. "Hannah tu pracuje už 15 let," pokračoval James.
"A 15 let vaří pořád stejně," zabručela jsem.
"Vážím si tvé práce a myslím si, že jsi skvělá kuchařka. Ale nemůžu dovolit, aby se můj tým rozpadl. Nemyslím si, že jsi dobrý týmový hráč, Anno. Možná by sis mohla založit vlastní restauraci?" navrhnul a já se sarkasticky uchechtla.
"A kde bych na to asi vzala, Jamesi?"
"Můžeš přece poprosit o pomoc svého tátu," nabídl a já mu věnovala vražedný pohled.

Můj biologický otec byl v mém životě zakázané téma a James to moc dobře věděl. Zjistil to náhodou, když sem otec přišel neplánovaně na večeři, stejně jako nespočet jiných celebrit. Nespojuje mě s ním vůbec nic kromě velkých tmavě hnědých očí a části DNA. Dokud žila moje mamka, neměl o mě nejmenší zájem a já byla naprosto spokojená jen s jedním rodičem. Jenže když v mých dvanácti zemřela při autonehodě, vzal si mě do péče její bratr, můj strejda William, a tehdy se začal o navázání vztahu snažit i můj otec. Sir Lewis Hamilton. Ze všech chlapů, kteří běhají po světě si mě mamka musela udělat zrovna s ním.

"Přeju ti hodně štěstí, Anno," usmívala se Hannah falešně, když mi třásla rukou. Úsměv jsem jí oplatila a její ruku zmáčkla, jak nejsilněji jsem mohla. Možná měl James pravdu. Nejsem týmový hráč. Jediný, s kým jsem vytvářela dobrý tým, byla moje mamka, ale ty časy jsou už dávno pryč. Naučila jsem se kopat sama za sebe, vyšlapat si vlastní cestičku a vytvořit samostatnou jednotku, protože jsem tím jediným, na koho se můžu spolehnout. "Budeš mi chybět, Annie," zašeptala Daisy a objala mě. Daisy by se jako jediná mohla nazývat mojí kamarádkou. Byla můj pravý opak, neustále veselá, vtipná, oblékala se do zářivých barev a všichni ji měli rádi. Já oproti tomu chrlila jednu sarkastickou poznámku za druhou, když jsem se pokusila o vtip, většinou jsem tím lidi spíš urážela, moje oblíbená barva byla černá a neměl mě rád ani vlastní otec. Ale to ani já jeho, takže je to vlastně jedno.

"Oni tě zase vyhodili?" zeptala se teta Ada, když jsem k nim večer dorazila na večeři. "Proč zase? Byla jsem tam osm měsíců. To je na mě docela dobrá výdrž," ušklíbla jsem se a zakrojila do sójového párku, který mi přistál na talíři. Vložila jsem si sousto do úst a skousla, abych ho hned mohla zase vyplivnout do ubrousku. "Jak to můžete jíst," zašklebila jsem se. "Možná by sis měla najít vlastní bydlení a přestat všechno kritizovat," práskla Ada pěstí do stolu a já sebou cukla. "Promiň, nemyslela jsem to tak," podívala jsem se na ni omluvně, ale Will zakroutil hlavou. "Ada má pravdu, Annie. Je ti dvaadvacet. Myslím, že je čas, aby ses postavila na vlastní nohy. Dokud za sebe nebudeš mít vlastní zodpovědnost, nikdy v žádné práci nevydržíš. Musíš si začít vydělávat, převzít odpovědnost za svoje činy a přestat být tak hrozně nezodpovědná. Takhle život nefunguje. Někdy musíš zatnout zuby a překonat to, že s něčím nesouhlasíš."
"Ale já..."
"Dáváme ti měsíc. Najdi si práci a byt. Se vším ti pomůžeme, ale takhle to dál nejde," povzdychl si Will a já polkla knedlík v krku.

"Je nám líto, ale vzhledem k vašim referencím vám nemůžeme zaměstnat. Bohužel, vzhledem k personálnímu naplnění vám nemůžeme nabídnout žádné místo. Promiňte, ale náš podnik o vás nemá zájem," četla jsem o týden později Daisy do telefonu všechny odpovědi na mé rozeslané životopisy. "To je na houby, Annie. Ale nevěš hlavu. Co kdybys zkusila změnit prostředí? Anglie stejně není zrovna kulinářská velmoc. Co Francie? Nebo Itálie?" navrhla Daisy. "Myslíš, že na mě v Paříži čekají a říkají si, kde sakra je ta Anna? Bez ní se naše restaurace neobejde. Nejsem naivní, Daisy," ušklíbla jsem se, i když mě nemohla vidět. "A co zkusit tvého tátu, třeba by byl rád, že ti může pomoct."
"Ani náhodou. To je až ta úplně poslední možnost. Radši se nechám Willem a Adou vykopnout na ulici, než abych ho prosila o pomoc," zabručela jsem.
"Stejně z tebe jednou vytáhnu, kdo to je, a co se mezi vámi stalo," pohrozila mi Daisy a já se znovu ušklíbla. "To se ti nikdy nepodaří."