Recept na lásku

Kapitola 40.

Anna

Říct, že jsem byla nervózní by bylo poněkud nepřesné. Umírala jsem strachy. Ne že by mi předtím nezáleželo na tom, jak zapůsobím na rodiny mých bývalých kluků, protože záleželo. Jenže ti byli většinou z rodin podobných té mojí. Matky samoživitelky, otcové neznámí. Není divu, že z nich často vyrostli takoví kreténi. Jenže tohle byla Charlesova rodina. Rodina, která vychovala muže, který se dokázal omluvit (což nebyl standard), který byl ochotný pracovat na našem vztahu a na svých problémech. A navíc to byla rodina, která mluvila jiným jazykem než já.

"Nemáš se čeho bát," uklidňoval mě Charles už asi po osmé od té doby, co se vrátil ze svého ranního sezení u terapeutky. Měl červené oči a já věděla, že to pro něj bylo psychicky velmi náročné. Ale on se o tom nerozpovídal a já do toho nechtěla šťourat, takže jsem ho jen objala, políbila a nijak o tom nemluvila.
"To si piš že mám. Vy jste z Monaka a já z podprůměrné čtvrti v Londýně. Ty jsi pilot Formule 1 a já kuchařka..."
"Moje máma je kadeřnice," vypadlo z něj.
"To je irelevantní," zabručela jsem a on se uchechtl. "Vždyť ani nemluvím francouzsky," rozhodila jsem zoufale rukama.
"Uklidni se," usmál se a přešel ke mně. Vzal moje ruce do svých dlaní a teplo, které z něj vyzařovalo mě na chvíli trochu uklidnilo. "Máma i bráchové umí obstojně anglicky."
"A táta?" zeptala jsem se a okamžitě své otázky zalitovala. V jeho očích se mihla taková bolest, že to zabolelo u srdce i mě.
"Táta už nežije," vysvětlil mi. "Byl nemocný. Umřel před osmi lety."
"Promiň. Nenapadlo mě, že..."
Charles zakroutil hlavou. "Nemáš se za co omlouvat. Nikdy jsme se o tom nebavili. To je dobrý, už je to dlouho," statečně se usmál, ale já věděla, že to není dobrý. Nikdy to nebude dobrý. Věděla jsem to z první ruky. Pevně jsem ho objala kolem pasu a doufala, že to stačí jako omluva za moji prostořekost. To nejmenší, co jsem mohla za poslední měsíce udělat, bylo přečíst si Charlesovu stránku na Wikipedii.

Držela jsem se Charlese jako klíště. Jako by mi snad jeho sto šedesát centimetrů vysoká, blonďatá mamka mohla nějak fyzicky ublížit. Místo výhrůžného pohledu mě přivítala se širokým úsměvem a rozpraženými pažemi, aby mě několik vteřin po našem příchodu mohla sevřít ve vřelém objetí. "Pojďte dál," pokynula rukou poté, co Charlese políbila na obě tváře a k jeho nelibosti mu pocuchala vlasy. Prošli jsme chodbou, která byla po obou stranách vyzdobena nezměrným množstvím rodinných fotografií. Od černobílých, až po zjevně maximálně několik měsíců staré. Vyzařovala z nich láska a nebylo pochyb o tom, že fotografie zachycovaly nejšťastnější rodinné okamžiky. Musela jsem polknout knedlík v krku, když jsem si uvědomila, že moji fotografii nemá vystavenou nikdo. V našem starém bytě v Londýně už dávno žil někdo jiný, strejda Will a Ada sotva snášeli můj obličej naživo a Lewis zatím pořád tápal v tom, jestli se chovat jako můj otec nebo jako starostlivý starší brácha.

Vešli jsme do obývacího pokoje, kde už za stolem seděl Arthur, a ještě další muž s tmavými vlasy, který musel být o několik let starší než Charles, ale i on měl stejné klukovské ďolíčky ve tvářích. Oba se postavili a přešli k nám. Charles stál ochranitelsky po mém boku a zadumaně zíral na nejmladšího z bratrů. "Já jsem Lorenzo, rád tě poznávám," usmál se na mě nejstarší z nich a políbil mě na obě tváře. Arthur na mě jen odměřeně kývl, čímž si vysloužil další nesouhlasný pohled od Charlese.  "Co má za problém?" pomyslela jsem si.

Tak co? Nějaké další konspirační teorie ohledně Arthurova chování? :D
Děkuji za přečtení, hlasy i komentáře. Doufám, že se kapitola líbí a že máte hezký víkend :)
-B. <3