Recept na lásku

Kapitola 25.

Nejdřív malé upozornění. 
Předem se omlouvám, ale začalo mi zkouškové, takže nedokážu říct, jak budu stíhat psát. Prosím o trpělivost a nedivte se, pokud kapitoly nebudou vycházet pravidelně. 
Díky, že čtete, lajkujete a komentujete <3 

-B.

Charles

Konečně pódium. Skoro jsem slyšel tu ránu, jak mi ze srdce spadl obrovský kámen, když jsem přejel cílovou čáru. Navíc Lewis dojel hned za mnou, takže se alespoň potvrdilo, že poslední vylepšení byl krok dobrým směrem, a že sezóna není úplně odepsaná. Stát znovu na stupních vítězů, i když na tom stupínku nejnižším, bylo jako pohlazení po duši.

Z Bahrajnu jsme se přesunuli rovnou do Džiddy, kde se naše zlepšení znovu potvrdilo. Já si dojel pro druhé a Lewis pro třetí místo a domů jsme mohli odletět s čistou hlavou a úplným klidem. Tedy nebudu lhát. Byl bych klidnější, kdybych nemusel strávit skoro osm hodin v jednom letadle s Lewisem, ale jelikož jsme letěli do stejné destinace, vypadal bych jako kretén, kdybych jeho pozvání odmítl. Většina letu byla naplněna trapným tichem, protože závod jsme už dávno probrali a další společná témata se úplně nenabízela. Teda nabízelo se téma Anna, ale pořád jsem nevěděl, jestli Lewis o tom jejím blbečkovi ví, a tak jsem si radši vrazil sluchátka do uší a na zbytek cesty usnul.

Hned po přistání jsem odolal pokušení vyrazit k restauraci a vysvětlit Anně, že Gabriele se pro ni absolutně nehodí, ale zaprvé, nechtěl jsem od něj dostat pěstí a zadruhé, třeba jsem se pletl a byl to ve skutečnosti hodný a milující kluk. I když co si budeme nalhávat, nejspíš fakt nebyl. Místo toho jsem na letištních záchodech vyzvedl Jorise a společně jsme vyrazili do mého bytu.

Následujících pár dní bylo naplněno tréninky s Andreou a odpočinkem s Jorisem, což mi na jednu stranu vyhovovalo, ale na druhou stranu strašně nudilo. Pořád víc jsem toužil po tom, vidět Annu, ale zároveň to udělat co nejvíc nenápadně, abych jí nepřidělával problémy.

"Bylo by trapný pozvat Lewise a Annu na večeři?" vypadlo ze mě jednoho dne. Joris se na mě vyděšeně otočil a pak přimhouřil oči, jako by zkoumal, jestli to myslím vážně.
"Ty chceš vařit?" zeptal se mě.
"Ne, uvaříš ty," objasnil jsem mu, protože z nás dvou byl tím lepším kuchařem rozhodně on. Sice ne o moc, ale lepší byl. Jo se zamračil, ale nakonec souhlasně přikývl.
"Pod jakou záminkou je chceš pozvat? Chceš ji požádat o ruku nebo co?"
"Ty dneska překypuješ vtipem," odfrknul jsem si. "Půjde čistě o utužení vztahu s týmovým parťákem."
"Jo, jasně," uchechtl se. "Tak mu zavolej. A dej to nahlas, chci to slyšet." Joris se škodolibě culil, ale já už měl připravené Lewisovo číslo a stačilo jen zavolat. Zoufalí lidé dělají zoufalé činy.

"Ahoj?" ozvalo se nejistě z telefonu. Nikdy předtím jsem Lewisovi nevolal a ani on mně, takže si dovedu představit, jak překvapený byl, když se na displeji jeho telefonu rozsvítilo moje jméno.
"Ahoj. Napadlo mě, jestli byste zítra s Annou nechtěli přijít na večeři. Dlouho jsme se neviděli," mumlal jsem.
"Máš pravdu, tři dny jsou dlouhá doba," uchechtl se Lewis a Jo vedle mě zadržoval smích. Praštil jsem ho do ramene a zhluboka se nadechl, aby ze mě nevypadla další hloupost.
"Říkal jsem si, že bude fajn se sejít mimo garáže, protože..."
"Přijdeme v sedm, může být?"
"Jo, super. Budu se těšit," vyjekl jsem a zavěsil.
"Vždycky když si říkám, že už nemůžeš být víc trapnej, znovu a znovu mě překvapíš," chechtal se Joris vedle mě.

Deset minut před sedmou bylo všechno jídlo připraveno, stůl prostřený, já i Joris oblečení ve slušném, a hlavně čistém oblečení a moje dlaně se potily, jako by šlo o život, a ne o večeři s týmovým parťákem a jeho neteří. Přesně v sedm se rozezněl zvonek a já vyrazil ke dveřím, abych je s okouzlujícím úsměvem otevřel. Rychle jsem se pozdravil s Lewisem a pak se otočil na Annu, která byla jediným důvodem, proč jsem tuhle trapnou večeři uspořádal. Stála tam oblečená v hezkých černých šatech s dlouhým rukávem, vlasy měla rozpuštěné a v jemných vlnách jí padaly na ramena a její velké hnědé oči se do mě opíraly plnou silou. Její květinový parfém mě příjemně šimral v nose. "Pojď dál," usmál jsem se na ni, ale ona jen mlčky prošla kolem mě, aby se mohla postavit vedle svého strýce. To nám to pěkně začíná, pomyslel jsem si.