Recept na lásku

Kapitola 17.

Pozn.: Text kurzívou je francouzsky. 

Charles

Nebyl jsem slepý ani blbý, takže jsem si všiml, jak se Joris na Annu dívá a nebudu lhát, trochu mě to naštvalo. Co si jako myslel? Že jsem ji sem pozval, aby ji mohl balit? To asi těžko.
"Mohl bys toho nechat?" obořil jsem se na něj, když jeho pohled asi po padesáté osmé sklouzl po celém jejím těle.
"Čeho jako?" zašklebil se.
"Přestaň ji svlíkat očima," přikázal jsem mu, zatímco si Anna okusovala spodní ret, jak si usilovně snažila rozmyslet svůj následující nákup v Monopoly.
"Říkal jsi, že jste jen kamarádi."
"To neznamená, že mi to nevadí."
"Mohli byste se přestat dohadovat? Jsi na řadě, Jo," přerušila nás Anna a mile se na něj usmála, což mě z nějakého důvodu naštvalo ještě víc.

"Bylo to s vámi moc fajn, ale měla bych vyrazit domů. Lewis určitě nepůjde spát, dokud se nevrátím," ušklíbla se Anna a při tom zívla.
"Lewis. Jakože...?"
"Hamiton. Je to Anny strejda," vysvětlil jsem mu a on zalapal po dechu.
Anna sklopila oči a přikývla. Opět jsem měl pocit, že něco tají.
"Doprovodím tě k autu," nabídl jsem jí.
"To nemusíš. Zvládnu to," ohradila se, ale já už stihl vyskočit na nohy a přehodit si přes hlavu mikinu. Anna se usmála, rozloučila se s Jorisem a pak jsme společně sešli po schodech a došli až k jejímu autu.

"Děkuji za pozvání," zamumlala Anna, až příliš krátce mě objala a vzala za kliku od dveří. "Anno, počkej," vyjekl jsem zbytečně nahlas a ona se se smíchem otočila zpátky. "Byl bych moc rád, kdybys zase někdy přišla," řekl jsem a snažil se u toho znít co nejvíc sebejistě. "Ráda," ujistila mě a znovu se chystala nastoupit. Podíval jsem se na nebe nad sebou a posbíral všechnu odvahu, kterou jsem v sobě měl, abych ji chytil za zápěstí a otočil ji zpátky k sobě. Koukal jsem jí hluboko do těch jejích tajemných očí a hledal v nich náznak toho, že ví, o co se snažím. Začal jsem se pomalinku přibližovat, až od sebe naše rty byly jen několik centimetrů. Nakonec mě popadla za zátylek a přitáhla mě k sobě.

Líbala mě opatrně, jako by nevěděla, jestli si to radši nerozmyslet a neutéct, dokud nebude pozdě. Možná i proto jsem ji pevně chytil kolem pasu a přitiskl její tělo ke svému. Voněla stejným květinovým parfémem jako když jsem ji viděl poprvé. Nakonec se odtáhla a zadívala se mi do očí. Odkašlala si, otočila se k autu, nastoupila a odjela.

Ještě několik vteřin jsem zíral na červená zadní světla mizející v dálce a přemýšlel, co jsem sakra udělal špatně, že takhle utekla. Vrátil jsem se zpátky do bytu a svalil se na gauč vedle Jorise, který projížděl Instagram. "Co ti je?" zeptal se mě, když jsem několik minut nepromluvil a jen tupě koukal do zdi.
"Políbil jsem ji," oznámil jsem mu.
"Já věděl, že ty kecy o tom, že jste jen kamarádi, jsou blbost," zabručel.
"Jsme jen kamarádi. Nebo byli jsme. Utekla."
"Jak jako utekla?"
"Prostě nasedla do auta a odjela."
"Ty jsi políbil holku a ona pak odjela pryč? To pro tebe musí být úplně nová zkušenost. Jak se cítíš?" křenil se Joris a já ho loktem šťouchl do žeber.
"Myslel jsem, že třeba taky chce něco víc, ale asi jsem se spletl. Co když jsem to podělal a už mě nikdy nebude chtít vidět?"
"Ne. Tohle fakt ne. Zase nad tím moc přemýšlíš. Dej tomu čas, zítra jí napiš, jestli s námi nechce něco podniknout a pokud tě odmítne, teprve pak můžeš upadnout do deprese."
Zašklebil jsem se na něj, ale věděl jsem, že má pravdu. Nic to ale nezměnilo na faktu, že jsem až do 3 do rána koukal do tmy a přemýšlel nad tím, jaký jsem blbec.