Recept na lásku

Kapitola 49.

Tak jo...poslední kapitola před epilogem :)
Moc vám všem děkuji za podporu a za to, že jste se mnou většina vydržela i druhý příběh <3
Ani nevíte, jak moc pro mě znamenají všechny vaše hlasy a komentáře a jak moc energie mi dodává, když si můžu přečíst vaši zpětnou vazbu.
Užijte si předposlední kapitolku, dejte mi follow, ať vám v budoucnu neutečou další příběhy a teď už můžeme jít na to :)

-B. 

Anna

Věděla jsem, že to nebude lehké, protože mě Charles varoval. A mimo to mě nejspíš mělo varovat i to, jak byl Ricco přísný na všechny kolem. Ale milovala jsem každou jednotlivou minutu své nové práce. Milovala jsem spokojené výrazy lidí, kteří jedli jídlo, na jehož přípravě jsem se podílela a teprve v tu chvíli mi došlo, jak moc mi vaření chybělo. Navíc jsem jakožto Charlesova přítelkyně a Lewisova dcera měla jistá privilegia a mohla jsem z kuchyně odbíhat, abych oba mohla podporovat během jejich snažení na trati. Málokdy jsem unikla pozornosti kamer, které mě nezřídka zachytily s ještě napůl oblečenou zástěrou, ale s pozorností už plně nasměrovanou na trať a dvě zářivě červená auta, která po ní kroužila.

Věděla jsem, že díky svým konexím mám mnohem více volného času, ale taky jsem brala menší plat, takže to žádné sváry v kolektivu nezpůsobovalo a nejspíš i díky své okouzlující osobnosti (ehm), jsem do týmu velmi rychle zapadla. Pomalu ale jistě jsem docházela k závěru, že právě prožívám svůj sen. Jasně, nemám vlastní restauraci a nepodílím se na ničem extra kreativním, ale mám stálou práci, která mě baví a jsem obklopená lidmi, které mám ráda a které miluji celým svým srdcem. Konečně mám rodinu, kterou jsem si tak dlouho přála.

"Musíme s těmi dvěma něco udělat," zabručel Charles ve čtvrtek večer na hotelu v Austinu. Zrovna měl za sebou poměrně vyčerpávající hovor s Jorisem, při kterém se oba málem rozbrečeli. Joris naprostým zoufalstvím nad tím, jak konečně sbalit Daisy a Charles, protože to poslouchal poslední měsíc téměř denně.
"Oba jsou dospělí. Měli by sis s tím poradit sami," řekla jsem.
"Copak tebe to nevyčerpává?" ohradil se Charles.
"Jasně, že mě to vyčerpává. Ale prostě si myslím, že by si měli hlavně promluvit spolu. My nejsme profesionální dohazovači, ani manželská poradna," odfrkla jsem si.
"Ale mohli bychom být," namítl Charles polohlasně.
"Co z toho?" zamračila jsem se.
"Obojí," pokrčil rameny a přisunul se blíž ke mně.
"Nemyslím, že bychom měli provozovat manželskou poradnu, když nejsme manželé," zasmála jsem se, ale vnitřně se trochu vyděsila. Nikdy jsme se spolu o budoucnosti nebavili, prostě jsme to nechávali plynout a ani mě nenapadlo, že by na to v tuhle chvíli měla přijít řeč.
"Ale mohli bychom být," řekl znovu Charles a já se od něj překvapeně odtáhla.
"To není žádost o ruku, že ne?" vyrazila jsem ze sebe a snažila se působit, co nejvíc klidně.
"Ne," zasmál se Charles a políbil mě na tvář. "Ale není úplně od věci se zeptat, co bys vlastně jednou chtěla. Svatba, pes, děti, dům na venkově?"
"To zní fajn," přikývla jsem a překvapila sama sebe tím, jak mě ta představa nadchla.

Ani jsem se nestihla vzpamatovat a byl tu konec sezóny. Konečně. Znamenalo to konec letošních mizerných výsledků, příležitostných dojezdů na nebodovaných příčkách a boji o mizerné čtvrté místo mezi konstruktéry. Znamenalo to ale hlavně naději na lepší auto, výsledky a novou sezónu.

Na Vánoce se Charlesův byt proměnil v místo, kde se setkali všichni, na kom nám záleželo. Jídelna praskala ve švech a bylo s podivem, že se nám podařilo posadit všechny ke stolu. Byla to jedna z nejpodivnějších podívaných, jaké jsem kdy viděla, ale nakonec i táta, který byl původně skeptický k tomu, aby strávil Vánoce s Charlesovou rodinou vyměkl a celé odpoledne z něj padal jeden vtípek za druhým. Daisy a Joris dostali šanci na to, aby se svým nekonečným toužením jeden po druhém něco udělali a jak večer pokročil, stala se z nich nerozlučná dvojka.

Když jsme s Charlesem v bytě pozdě večer zůstali sami, zadívala jsem se na fotky, které teď zdobily chodbu a vzpomněla si, jak jsem na návštěvě u jeho mamky obdivovala jejich sbírku rodinných fotografií. S úlevou jsem si uvědomila, že teď už je mám taky. Ani jsem nevěděla, kdy je Charles stihl nechat všechny zarámovat, ale na hřebíčcích tu visely fotky jen nás dvou, fotky s jeho rodinou, s Lewisem, s Jorisem i Daisy a dokonce i s celým týmem. Usmála jsem se. Možná je to trochu nekonvenční rodina, ale pro mě je to ta nejlepší rodina na světě.