Recept na lásku

Kapitola 12.

Charles

"Jak můžeš nebýt fanoušek, když je tvůj strejda Lewis Hamilton?"
"Prostě nejsem."
Pátral jsem v jejích velkých hnědých očích. Rozhodně neříkala pravdu. Jestli kromě rychlé jízdy něco umím, je to čtení v lidech. Poznám, když mi někdo lže nebo něco tají a Anna rozhodně neříkala celou pravdu. Něco mě k ní táhlo a rozhodně to nebylo jen to, jak zatraceně pěkná byla.
"Co tě vlastně přivádí to Itálie?" zeptal jsem se.
Na chvíli se zakřenila, ale pak si tiše povzdechla. "Trošku jsem to v Londýně podělala. Potřebovala jsem začít někde jinde s čistým štítem a Lewis mi nabídl, že můžu bydlet u něj."
"To je od něj hezký. Je fajn, že máte tak blízký vztah a nechal u sebe."
Zašklebila se a pak přikývla. "Jo, jsme si hodně blízcí." Uhnula pohledem a já věděl, že zase lže. Znovu jsem otevřel pusu, abych se jí zeptal, jestli by někdy někam nezašla, když se otevřely dveře a dovnitř vpadl Lewis. My o vlku... Zastavil se ve dveřích a chvíli na nás mlčky zíral. Skoro neznatelně se na mě zamračil, jako bych něco provedl a pak se otočil na Annu. "Už můžeme odejít. Pokud tady nechceš zůstat," řekl jí. Anna vyskočila na nohy a zakroutila hlavou. Koukal jsem na ně a všímal si podobných gest, které dělali, podobného úsměvu a úplně totožné jiskry v oku. Zvláštní. "Tak ahoj, bylo fajn si s tebou popovídat," prohodila polohlasem Anna a lehce na mě mávla, Lewis jen zamračeně přikývl a pak oba odešli na chodbu.

Když jsem se konečně vrátil do svého bytu, venku už byla tma a fakt, že v bytě bylo prázdno mě zase uvrhl do špatné nálady. Vyndal jsem z lednice otevřenou láhev vína a nalil si plnou sklenici, se kterou jsem se vrátil na gauč. Bezmyšlenkovitě jsem upíjel, až jsem se dostal na dno a vydal se pro další. Problesklo mi hlavou, co by na to asi řekl Joris, kdyby mě teď viděl, jak piju zvětralé víno, zírám na vypnutou televizi a myslím ze všech lidí zrovna na něj.

Probudily mě ostré paprsky slunce, které mi dopadaly přímo na obličej. V puse jsem měl jako na poušti a třeštila mi hlava. Otevřel jsem oči a na konferenčním stolku si všiml dvou prázdných lahví. Dvou? To se stalo kdy? Promnul jsem si rukama oči a s naříkáním se posadil. Možná měl Joris pravdu. Možná mám trochu problém. Dát si po dlouhém dni jednu skleničku je nejspíš v pořádku. Dát si po dlouhém dni láhev a půl už asi úplně v pořádku není. Povzdychl jsem si a doplížil se do koupelny, abych si dal dlouhou vlažnou sprchu a pokusil se dát aspoň trochu do kupy.

Dnes mě čekal jen odpolední trénink s Andreou, jinak nic. Už dlouho jsem neměl dobrou náladu, a tak jsem postupně rušil všechny meetingy, které nebyly nezbytně nutné. Měl jsem tak sice víc volného času, než bylo jinak touhle dobou běžné, ale zároveň jsem měl mnohem víc času na přemýšlení nad svojí v tuhle chvíli lehce zbytečnou existencí.

Ve 3 hodiny odpoledne se ozvalo klepání na dveře. Rozhlédl jsem se po bytě, abych se ujistil, že jsem zahladil všechny stopy po mém včerejším úletu a pak pustil Andreu dovnitř. Stačil mu jeden pohled na mě, aby nakrčil nos a zklamaně zakroutil hlavou. "Co se stalo?" zeptal se a jeho modré oči se do mě zarývaly jako dva nože. "Nic se nestalo," zabručel jsem a pokrčil rameny. "Mám zavolat tvé mámě, aby si s tebou promluvila? Nebo hůř...Jorisovi?" Hlas měl klidný, ale v jeho výrazu jsem viděl, že se trochu rozčílil. "Joris se mnou nemluví," přiznal jsem.
"Proč s tebou nemluví?"
"Protože se urazil, když jsem mu řekl, že mě otravuje. Pořád má pocit, že mě musí hlídat, ale jsem dospělej. Umím se o sebe postarat sám."
"Nezlob se na mě, ale v tomhle souhlasím s Jorisem. Kolik jsi toho včera vypil?"
Vyděšeně jsem se na něj podíval. Byl jsem si jistý, že to nikdo nemůže poznat. "Nic," zalhal jsem.
"Je to z tebe cítit na sto honů. Jestli od sebe chceš odhánět lidi, kterým na tobě záleží a jestli chceš zahodit svoji kariéru, nechci u toho být. Všichni víme, že se s tebou život zrovna dvakrát nemazal a všichni víme, že ani poslední dobou jsi to neměl lehký, ale musíš s tím něco udělat, než bude pozdě. A teď nemluvím jako někdo, kdo tě chce poučovat. Mluvím jako tvůj kamarád, kterému záleží na tom, abys nespadl do totálních sraček, jasný?"
Polknul jsem knedlík v krku a přikývl. "Co myslíš, že se stane, až tohle uděláš před závodním víkendem?" Andrea vyrazil do kuchyně a otevřel lednici. Když nenašel, co hledal, přesunul se ke skříňkám, které postupně všechny prošel, a nakonec spokojeně mlaskl. "Dej si sezení s terapeutkou, zavolej Jorisovi a urovnej to s ním. Běž se projít a pročisti si hlavu. Přijdu zítra touhle dobou, a i když nejsem tvůj rodič, přísahám bohu, že jestli z tebe ještě něco ucítím, sám tě odvezu na psychiatrii."

Udělal jsem, co řekl. Po téměř dvou hodinovém sezení jsem měl pocit, jako bych kromě sebe zklamal i celý svět. Oči mě pálily od neustálého pláče, ale terapeutka mě pořád dokola ujišťovala, že se jen potřebuji obklopovat správnými lidmi a nebrat toho na sebe tolik. Začínal jsem mít pocit, že její rady možná nejsou to pravé ořechové a nebyl jsem si jistý, jestli bych se po rozhovoru s ní měl cítit hůř než předtím. V hlavě mi stále dokola zněla jedna věta: "Co myslíš, že se stane, až tohle uděláš před závodním víkendem?"