Recept na lásku

Kapitola 6.

Anna

"Napřed po mně chcete, abych odsud odešla, a když najdu způsob, tak se vám nelíbí? To mi nepřijde fér," založila jsem si ruce na prsou a naštvaně se dívala na svého strýce a Adu.
"Jen říkám, že mi nepřijde úplně rozumné, spolehnout se na člověka, kterého skoro neznáš. Slíbili jsme, že ti se vším pomůžeme. Proč ses obrátila na něj, a ne na nás?"
"Protože jsem poslala snad tisíc životopisů a všude mě odmítli. V Londýně pro mě už není místo, Wille. Musím to zkusit někde jinde. Vím, že ho vůbec neznám, ale rozhodl se, že mi pomůže, takže to nemůže být zas tak špatný člověk, ne?" Tím posledním dodatkem jsem uklidňovala zároveň je, ale především sebe.
"Chceme, abys byla v bezpečí. Aby ti nikdo neublížil. Vím, že jsem na tebe poslední dobou nebyla nejmilejší, ale chci abys věděla, že kdyby se cokoliv stalo, tady máš dveře vždycky otevřené, ano?" Adě se v očích zaleskly slzy, ale se mnou to ani nehnulo. Opravdu poslední dobou nebyla nejmilejší, ale to nebyla nikdy. Tolerovala moji přítomnost v jejich domě asi tak, jako tolerujete pavouka zalezlého za skříní. Nevšímala si mě, dokud jsem byla neviditelná. Jakmile jsem jí přišla na oči, začaly výčitky a obviňování.
"Vážím si toho, že jste mě tu nechali. Ale jak jste řekli, je čas, abych se postavila na vlastní nohy. A ty mi říkají, abych zkusila Itálii," uzavřela jsem tuhle naprosto zbytečnou debatu a zavřela se ve svém pokoji, abych si mohla sbalit kufry.

Je zvláštní stát na letišti s celým vaším životem zabaleným v jediném velkém kufru a batohu na zádech. Je zvláštní opouštět všechno co znáte a stěhovat se k chlapovi, o kterém víte jen to, že je pilot F1 a shodou okolností také váš otec. A nejzvláštnější na tom všem je, že mi z toho vůbec nebylo zle. Myslela jsem si, že budu vyděšená, že budu toužit se otočit na patě a opustit letiště. Prosit Willa a Adu, aby mě vzali zpátky. Slibovat jim, že všechno vyřeším a nebudu jim na obtíž. Ale to bych nebyla já. Tohle byla výzva, možná jedna z největších výzev v mém životě a výzvy já mám ráda.

Prošla jsem odbavením, bezpečnostní i pasovou kontrolou a usadila se v rohu odletové haly se sluchátky zaraženými hluboko do uší a hudbou puštěnou na plné pecky. Čekala jsem, dokud se na tabuli neobjevilo číslo mého gateu a vyrazila vstříc novému životu.

V Boloni byla zima. To bylo první, co mě překvapilo. Nikdy jsem neopustila Británii a kdoví proč jsem čekala, že v Itálii je vždycky teplo, ale nebylo. Tím druhým překvapením byl velmi formálně oblečený chlápek, který držel papír s mým jménem a oslovením "slečna". Přešla jsem k němu a bavila se tím, jak na mě zírá, až jsem konečně pronesla: "To budu asi já." Mlčky přikývl, vzal mi z ruky můj kufr a vyrazil k východu. Tam už na mě čekalo velké černé auto s tmavými skly. Ten týpek mi otevřel dveře, položil můj kufr do auta, řekl italsky něco řidiči a pak zabouchl dveře a auto se rozjelo. Rozhodla jsem se důvěřovat Lewisovi, i když si moc mé důvěry zatím nezasloužil, na nic jsem se neptala a jen mlčky pozorovala okolní krajinu.

Auto zastavilo v prudké zatáčce před zdobenou vstupní branou. Vystoupila jsem a pohled na budovu přede mnou mi trochu vyrazil dech. Jasně, že jsem si nepředstavovala, že by si Lewis koupil nějakou dřevěnou chýši uprostřed lesa, ale nejspíš jsem nečekala, že budu bydlet ve vile, která vypadala jako z italského romantického filmu. Vstup do domu zdobily napodobeniny antických soch, nebo aspoň doufám, že to nebyly originály, zahrada byla dokonale udržovaná a na příjezdové cestě stálo pár luxusních vozů. "Můžete jít dál, slečno Linwoodová. Zavazadla vám odnesu do vašeho pokoje. Váš otec už na vás čeká," řekl řidič a zmizel i s mým kufrem neznámo kam. "Je to jenom Lewis," šeptala jsem si. "Viděla jsem ho minulý týden. Není to audience u papeže." Zhluboka jsem se nadechla a vzala za kliku ohromných dvoukřídlých dveří vedoucích do vstupní haly.

A když říkám haly, myslím opravdu haly. Snad všechno bylo obložené mramorem, nebo nějakým jiným sexy lesklým šutrem, místnosti dominovalo široké kamenné schodiště a obrovským oknem sem dopadaly paprsky ostrého odpoledního sluníčka. Nejspíš na mě musel být vážně vtipný pohled, jak stojím uprostřed místnosti s pusou otevřenou dokořán, protože se za mnou ozvalo uchechtnutí. Prudce jsem se otočila a spatřila Lewise, který stál opřený ve dveřích a pobaveně mě pozoroval. "Ahoj, Anno. Jaká byla cesta?" zeptal se s úsměvem.