Recept na lásku

Kapitola 27.

Přišel čas na odreagování, takže tady máte novou kapitolu :)
-B.

Charles

Ještě půl hodiny potom, co se za Annou a Lewisem zabouchly dveře jsem pochodoval po obýváku ode zdi ke zdi a v hlavě mi znělo jediné slovo: táta.
"Já nechápu, proč to prostě neřekla rovnou!" brblal jsem. Jestli tohle byl důvod všech těch jejích uhýbavých pohledů, tak se tomu přece dalo snadno předejít. Vždyť je přece jedno, jestli je Lewis její strejda nebo táta.
Joris seděl na gauči, patou ťukal do podlahy v nepravidelném rytmu, čímž mě vytáčel do nepříčetnosti a okusoval si postupně všechny nehty na rukou.
"Mohl bys k tomu taky něco říct?" vyjel jsem na něj.
"Co chceš, abych řekl? Je to přece její věc. Asi k tomu měla nějaký důvod," obořil se na mě. "Navíc se obávám, že tohle není ten největší problém."
"Jak to myslíš?" zajímalo mě.
"Jen že..." na chvíli se zarazil a pak mávl rukou. "To je jedno."
"O co jde, Jo?"
"O Annu. Myslím, že jsi s tím Gabrielem měl pravdu."
Na chvíli se mi setmělo před očima a musel jsem se zády opřít o zeď, abych získal zpátky rovnováhu.
"Co ti řekla?"
"Neřekla mi nic. Viděl jsem ty modřiny," zašeptal tak potichu, že jsem musel chvíli přemýšlet, co vlastně řekl.
"Modřiny?" zopakoval jsem nevěřícně a ztěžka polknul. Před očima už jsem neměl černo, ale rudo. Byl jsem vzteky bez sebe. Najednou mi bylo jedno, že mi Anna lhala o svém rodinném vztahu k Lewisovi. Jediné, co mě zajímalo bylo to, co jí ten hajzl udělal.
"Prosím tě, neudělej žádnou blbost," prohlásil razantně Jo a podíval se mi zpříma do očí.
"Já a blbost? Nikdy," odpověděl jsem, narovnal se v zádech a uvolnil ruce, které jsem měl celou dobu pevně zatnuté.

Nemusím snad zmiňovat, že jsem celou noc ani na chvíli nezavřel oči. Viděl jsem přímo před sebou ten jeho debilní ksicht a představoval si, jak se napřáhnu a dám mu vší silou pěstí do čelisti. Jenže pak jsem si uvědomil, že takhle mě rodiče nevychovali. Musím na to jít jinak, rozumně. Možná bych si měl nejdřív promluvit s Annou.

Joris ještě spal, když jsem se ráno vyplížil z vlastního bytu, nastartoval auto a vyrazil k Lewisovu domu. Naštěstí jsem v týmu měl dostatek tajných lidských zdrojů, kteří mi byli ochotní prozradit jeho adresu, aniž bych je musel moc prosit. Zaparkoval jsem na příjezdové cestě a zavolal Anně. Po pár zazvoněních mi to típla, což mě nepřekvapilo ani nerozhodilo. Napsal jsem jí proto radši zprávu, ať jde ven a pro jistotu se i podepsal, kdyby si náhodou smazala moje číslo.
Vyšla po pár minutách, měla na sobě tepláky a vytahaný tmavě modrý svetr, vlasy měla zauzlované v drdolu a na tváři otlačený polštář. A já si pomyslel, že snad nikdy nevypadala líp. "Co tu chceš?" vyjela na mě.
"Nemusíš být tak agresivní," zabručel jsem.
"Proč mi prostě nemůžeš dát pokoj?"
"Proč asi? Vážně tě to za celou dobu nenapadlo, Anno?"
"Co by mě mělo napadnout? Z toho všeho mi vyplývá jen to, že se rád cpeš do věcí, do kterých ti nic není. Nemusíš mi říkat, že tě štve, že jsem ti celou dobu lhala. Já to chápu. Ale nemyslím si, že..."
"Proboha, můžeš chvíli mlčet a poslouchat?" zařval jsem tak nahlas, že jsem trochu vyděsil i sám sebe. Anna sebou cukla a rychle zavřela pusu. Párkrát zamrkala a pak přikývla, aby mi naznačila, že mám mluvit.
"Nepřišel jsem, abych ti vyčítal, že jsi mi neřekla, že je Lewis tvůj táta. Nevím, co tě vedlo k tomu to tajit, ale kvůli tomu tady nejsem." Povzdychl jsem si a prohrábl si rukou vlasy, abych získal chvilku na to si promyslet, co řeknu dál. "Sakra, Anno. Vím, že je to mezi námi divný, ale záleží mi na tobě. Já prostě nechápu, proč to musíme dělat složitější, než to je."
Koukala na mě těma svýma krásnýma očima, ústa měla trochu pootevřená a rukou si hrála s lemem svého svetru. Možná jsem v tu chvíli měl nasměrovat konverzaci na toho kripla Gabriela, ale neměl jsem pocit, že by teď Anna potřebovala další kázání. Místo toho jsem pomalu popošel blíž k ní a stále v jejích očích hledal jakýkoliv náznak odmítnutí. A hledal jsem ho i těsně předtím, než už jsem byl příliš blízko na to, abych jí viděl do očí. A pak jsem ji konečně zase políbil.