Recept na lásku

Kapitola 36.

Anna

Vidět Charlese, jak se šťastně usmívá bylo vlastně velkým zadostiučiněním. Moc dobře jsem věděla, jak moc tohle potřebuje. Jak moc v tuhle chvíli potřebuje, aby se mu aspoň jeden závod vydařil a on tak mohl přestat zpochybňovat sám sebe. Oproti tomu Lewis se po kvalifikaci tvářil jako kakabus. Dojet si pro deváté místo na gridu rozhodně nebylo něco, co by mu dělalo radost a bylo na něm vidět, jak ho Charlesův široký úsměv irituje. I když spolu v soukromí vycházeli celkem dobře, při závodech to bylo úplně jiné a já tušila, že táta na svého mladšího týmového parťáka trochu žárlí. Možná kdyby věděl, jakou tíhu v sobě Charles nosí, byl by za něj aspoň trochu šťastnější.

"Týmový kolega je prvním, koho chceš porazit. Vím, že s ním chodíš a vím, že je to fajn kluk, ale jakmile si nasadím helmu, nic z toho mě nezajímá," řekl mi Lewis toho dne, když jsem ho přišla pozdravit na jeho hotelový pokoj. "Nešel jsem do Ferrari proto, aby mě Charles rozdrtil v každé kvalifikaci," zabručel.
"Proč jsi vlastně přestoupil do Ferrari?" napadlo mě najednou.
Lewis se trochu ušklíbl a pokrčil rameny. "Jezdit za červený tým je snem každého pilota F1, i těch co tvrdí, že to tak není. Chci si to odškrtnout ze svého seznamu a až mi vyprší smlouva, ukončím kariéru." Zůstala jsem na něj oněměle koukat. "To ale neznamená, že chci skončit, jako ten horší pilot," dodal.
"Ty chceš skončit se závoděním?"
"Je mi 40. Nic nového už stejně nabídnout nemůžu. Co se tomu tak divíš?" zasmál se.Teď jsem pro změnu pokrčila rameny já. "Nedovedu si představit, že bys dělal něco jiného."

Uznávám, že i když mě Formule 1 celkem nadchla už předtím, sledovat závod přímo z garáže, bylo něco úplně jiného. Obzvlášť, když můj kluk startoval z pole position. Chvíli jsem váhala, na čí stranu si mám stoupnout, aby táta nebyl uražený, ale nakonec jsem se rozhodla, že bude lepší zůstat na straně závodníka s číslem 16. Přece jen už si spousta lidí všimla, že s Charlesem spolu něco máme. Ale nikdo zatím netušil, že Lewis je můj otec a já rozhodně nechtěla vypouštět do světa spekulace o tom, co mě pojí s Lewisem. Na takovou atomovou reakci jsem nebyla ani zdaleka připravená.

Červená světla zhasla a 20 monopostů vyrazilo na skoro hodinu a půl dlouhé kroužení po okruhu. Charles jel, jako by na tom závisel nejen jeho život, ale i život celého týmu a dlouho se mu dařilo pozici hájit, jenže pak se ve vysílačce ozvalo, že se k okruhu blíží bouřka a za pár minut začne vydatně pršet. Se svým minimem znalostí jsem si nedovedla dost dobře představit, co to znamená, ale cítila jsem, jak kolem mě roste nervozita a atmosféra houstne. Začalo pršet při 34. kole a nebyl to ledajaký déšť. Byl to slejvák jako blázen. Na trati se okamžitě vytvořily obrovské louže vody a všichni piloti zamířili do boxů, aby přezuli na pneumatiky do mokra, jenže v tu chvíli byl závod přerušen. "Co se teď bude dít?" zeptala jsem se náhodného člověka, který stál vedle mě. Až když promluvil, uvědomila jsem si, že zní na chlup stejně jako Charles. "Bude se čekat až přestane pršet a mezitím se bude řešit, jestli se odstartuje z pevných pozic nebo za safety carem," vysvětlil mi mladík se stejnými vlasy, stejnýma očima i se stejnými pitomými ďolíčky ve tvářích jako měl Charles. Šokovaně jsem na něj zírala a až po chvíli mi došlo, že bych měla zavřít pusu. "Ty jsi tu asi nová, viď?" zeptal se s polovičním úsměvem, ale neznělo to posměšně. Přikývla jsem. "Ty jsi Charlesův...?" vykoktala jsem ze sebe. "Bratr. Arthur," přikývl a podal mi ruku. "Já jsem Anna. Lewis je můj strejda a Charles můj...přítel."
"Aha," zamračil se. "Jak dlouho jste spolu? Nikdy se o tobě nezmínil." zeptal se a mě trochu bodlo na hrudi. Nezmínil se o mně svému bratrovi. To nevadí. Třeba spolu nemají zas tak blízký vztah. A navíc jsme doopravdy spolu teprve krátce. Vždyť o nic nejde. Měl spoustu jiných problémů, které byly mnohem akutnější a prostě jen zapomněl.

Nakonec byl závod odstartován za safety carem po nekonečné hodině plné trapného ticha. Tak trapného, že se Arthur radši přesunul k lidem, které očividně znal a já tak zase zůstala sama. Když safety car konečně zajel do boxů, Charles vyrazil kupředu, ale Verstappen mu dýchal na záda. Navíc jsem z vysílačky pochopila, že trať rychle osychá a nevyhnutelně přijde ještě jedna zastávka kvůli přezutí na suché gumy. Když mechanici vyběhli z garáže, aby se připravili na pit stop, zatnula jsem dlaně v pěst a doufala, že všechno proběhne hladce. Ale neproběhlo. Jedna z pneumatik trvala nasadit o něco déle, než by měla a Verstappen tak vyrazil na trať o pár vteřin dřív než Charles, kterého teď navíc měl nadosah i Norris, jehož pit stop proběhl také bez zaváhání. "Do prdele," zabručela jsem si pro sebe.