Recept na lásku

Kapitola 7.

Charles

"Vážně je mi fajn, mami," snažil jsem se ji uklidnit, zatímco se mi na hlavě snažila vyčarovat reprezentativní sestřih. Máma si odfrkla a přes zrcadlo se mi podívala hluboko do očí. "Nemyslíš si, že tě za těch 27 let znám dost na to, abych poznala, kdy tě něco trápí?"
"No dobře, tak možná nejsem v nejlepší formě. Ale pracuju na tom a vyřeším to, slibuju," pokusil jsem se na ni usmát, abych ji uklidnil, ale místo toho jsem na rtech zvládl vytvořit jen něco, co připomínalo bolestivou křeč.
"Nechceš se na pár dní nastěhovat ke mně? Třeba by ti to pomohlo," navrhla a já se upřímně vyděsil.
"Jsi moc hodná, mami. Vážně. Ale to by rozhodně nebylo rozumný řešení." I když je mamka skvělý člověk, představa toho, že bych se vrátil do jejího bytu byla naprosto příšerná. Kdyby viděla můj životní styl posledních týdnů nejspíš by mě poslala rovnou na psychiatrii. Ne, z tohohle se musím vyhrabat sám.

V tom všem ujišťování ostatních, že jsem v pořádku mi ani nedošlo, že se nebezpečně přiblížil čas, kdy musím odcestovat do Maranella. Čekalo nás představení nového vozu, ale taky nové kolekce, spousta marketingových a sponzorských aktivit, no prostě velká hromada akcí, na které jsem neměl náladu ani v nejmenším.

"Jsi si jistý, že nemám jet s tebou?" ptal se už asi po osmé Joris, když jsem si dost neorganizovaně balil věci do kufru.
"Co bys tam asi tak dělal?" zeptal jsem se ho bez jakéhokoliv zájmu, zaklopil víko kufru a odolal pokušení si na něj sednout, aby se dal lépe zapnout.
"Dohlížel na tebe," přiznal bez zaváhání.
Zamračil jsem se na něj. "Vypadám snad, že potřebuju dohled?"
"Upřímně? Jo. Většinu času jo."
"Díky za důvěru," zašklebil jsem se.
"Jen mám o tebe strach. To je všechno. Vím, jaký umíš být, když to na tebe přijde. A nikdo nechceme, abys riskoval svoje místo v týmu kvůli depkách, výbuchům agrese a o tom dalším ani nechci mluvit."
"O čem dalším?" nakrčil jsem obočí a zvědavě ho pozoroval.
"Chceš předstírat, že jsi v poslední době neměl problém s alkoholem?"
"Cože?" vykřikl jsem. "Vůbec nechápu, o čem to mluvíš. Jo, měl jsem blbou náladu a nechtěl jsem vycházet ven. A mrzí mě, že jsem tě ignoroval. Ale rozhodně nemám problém s alkoholem."
Joris nevypadal moc přesvědčeně, ale přece jen se trochu uvolnil. "Jak jsi na to vůbec přišel?" chtěl jsem vědět.
"Všímal jsem si náznaků," pokrčil rameny.
"Jakých náznaků? Co to plácáš?"
Znovu jen pokrčil rameny a já to vzdal. "Jednou provždy a naposledy. Nejsem alkoholik, vždyť v podstatě nepiju. Vážím si toho, že máš o mě strach, ale tohle je vážně mimo." Nechtěl jsem na něj křičet, takže jsem odešel do kuchyně, napustil si plnou sklenici studené vody a na ex ji vypil. Moje hlava nebyla schopná zpracovat, odkud tahle jeho poznámka přišla, ale nebylo na ní ani trochu pravdy.

"Buongiorno," pozdravil jsem, když jsem vešel do zasedačky, kde se měl rozebírat program na následující dny. Pořád mi připadalo tak hrozně zvláštní, že nikde nevidím Carlose a co bylo ještě zvláštnější, ani Lewis se zatím neukázal.