Recept na lásku

Kapitola 29.

Jakoby...měla bych se učit, ale jsem z toho včerejška tak rozněžnělá, že jsem hned musela napsat další část :D 
Myslím, že neděli 26. května 2024 si budu pamatovat do konce života <3

Charles

"Půjdu tam s tebou," trval jsem na svém, když jsme s Annou stáli před domem toho kreténa. Pořád jsem mu nemohl přijít na jméno, ale naštěstí se i z něj měl brzy stát jen další černý puntík v Annině minulosti.
"Moc si vážím tvé podpory, ale zvládnu to sama," konejšivě se na mě usmála, dala mi rychlou pusu na tvář a vyrazila ke hlavnímu vchodu.
"Jestli se tě dotkne, zabiju ho," zabručel jsem, ale myslím, že už mě neslyšela, protože v tom okamžiku se otevřely dveře a Anna vešla dovnitř.

Následující chvíle byly snad nejdelší v mém životě. Přecházel jsem tam a zpátky po příjezdové cestě, pečlivě poslouchal, jestli zevnitř neuslyším rány nebo křik a několikrát jsem zvažoval, jestli budu v případě nouze spíš volat policii nebo jestli dovnitř vběhnu sám. Pak se ale dveře najednou znovu otevřely a Anna vyšla ven. Tvářila se klidně a nevzrušeně a já vyrazil k ní, abych mohl zkontrolovat, jestli je v pořádku. "Není ti nic? Byla jsi tam celou věčnost," vyhrkl jsem. "Nic mi není, Charlesi. A nebyla jsem tam dýl než 10 minut," usmála se a já zkontroloval čas na hodinkách. Měla pravdu.

"Vzal to mnohem líp, než jsem čekala. Řekl, že to chápe a přeje mi hodně štěstí," pokrčila rameny, když jsme se vraceli mým autem k ní domů. Nakrčil jsem čelo. Ten chlap rozhodně nepůsobil jako někdo, kdo by na rozchod reagoval takhle klidně. Možná má nediagnostikovanou psychiatrickou poruchu, ale rozhodně jsem nepočítal s tím, že by se ho Anna zbavila tak jednoduše, což jsem jí taky řekl. "Nebuď tak negativní," ušklíbla se.
"Je to žárlivý, majetnický, násilný blb. Jsem rád, že jsi to s ním ukončila a už ho nikdy neuvidíš, ale stejně si myslím, že ještě neřekl poslední slovo."
"Pracuju s ním, takže ho uvidím hned v pondělí," pokrčila Anna rameny a já se zhrozil.
"Ale co když..."
"Charlie, klid," položila mi ruku na rameno a já se na ni úkosem podíval. "V restauraci je spousta lidí. Žádné nebezpečí mi tam nehrozí."
"Asi máš pravdu," vydechl jsem vzduch, který jsem zadržoval v plicích a přikývl.

Lewis se už netvářil tolik překvapeně, když jsme s Annou ruku v ruce vešli do jeho obývacího pokoje. Dokonce už skoro ani nereagoval. Možná to bylo tím, že jsem teď u něj doma trávil v podstatě víc času než ve svém vlastním bytě, ale chtěl jsem využít zbývajících pár dní před odletem do Miami k tomu, abych co nejvíce ujistil Annu, že to s ní myslím opravdu vážně. Po tom všem, co mi řekla, jsem věděl, že se musím snažit, abych ji nezklamal. A nejen kvůli tomu. Někdo hluboko uvnitř jsem věděl, že ona pro mě znamená víc než všechny předchozí holky dohromady. Mnohem víc.

Těsně před zavíračkou jsem čekal na Annu před restaurací, abych ji mohl odvézt domů. Možná jsem to trochu přeháněl, protože jsem moc dobře věděl, že je schopná se do práce a z práce odvézt sama, ale myslel jsem to vážně, když jsem jí říkal, že s ní chci strávit každou volnou minutu. Zatím vypadala, že ji to těší a já jen doufal, že to tak zůstane a nezačnu jí brzo lézt na nervy. Přesně pět minut po desáté vyšel z restaurace ten, jehož jméno se mi příčilo v krku. Dost nasraně se na mě podíval, ale beze slova svižně prošel kolem a zmizel ve tmě. O chvíli později vyšla Anna, jejíž oči se při pohledu na mě rozsvítily. Vrazila mi do ruky záhadnou krabičku a skočila mi kolem krku a zasypala můj obličej drobnými polibky. "To jsem ti tolik chyběl?" zasmál jsem se a ona jen rozzářeně přikývla. "Ukořistila jsem pro tebe zbytek lasagní," vysvětlila, když jsem si začal zvědavě prohlížet tu malou plastovou krabičku. "Och, donesla jsi mi zbytky. To si snad ani nezasloužím," ušklíbl jsem se a pohladil ji po paži, ale v tom okamžiku mi zakručelo v břiše. "Přece se to nevyhodí," pokrčila s úsměvem rameny.

"Vůbec se mi nechce domů," zívla si Anna, která seděla schoulená po mém boku u mě na gauči. "Však nemusíš. Můžeš přespat tady a zítra jít do práce odtud. Budeš to mít blíž," řekl jsem. Anna se na mě nejistě otočila a já přimhouřil oči v očekávání. "Nevím, jestli není moc brzo na..." začala nervózně. "Ne!" vyjekl jsem. "Vlastně jo. Chci říct..." Nadechl jsem se, abych se uklidnil. "Jde jen o nabídku přespání. Nemám žádné postranní úmysly a ani jsem to tak nemyslel. Klidně ti ustelu ve druhém pokoji."
Anna se spokojeně usmála ale zakroutila hlavou. "Radši bych kdybys mi ustlal vedle sebe."