Recept na lásku

Kapitola 38.

Anna

Zaťukala jsem na dveře Lewisova pokoje a modlila se, aby už byl zpátky z okruhu. Po chvilince se dveře otevřely a za nimi stál táta jen s osuškou kolem pasu. Rychle jsem si zakryla oči a otočila se, aby měl čas se více zahalit a teprve potom jsem vešla do pokoje. "Promiň, nečekal jsem tě. Stalo se něco?" zeptal se ustaraně. "Jo, Charles se stal," zabručela jsem a svalila se do křesílka.
"Provedl ti něco?" nadzvedl obočí a já rázně zakroutila hlavou.
"Ne, ale jestli to takhle půjde dál, vlastnoručně ho zabiju," zamrčela jsem. Táta přimhouřil oči a, teď už oblečený v županu, se posadil naproti mně. Koukal na mě a čekal, až budu mluvit dál a vyklopím mu všechny Charlesovy temné stránky, ale já si moc dobře uvědomovala, že to není na mně. Neměla bych to být já, kdo bude do okolí vypouštět všechny jeho démony.
"Prostě...dokázala bych se smířit s tím, že se na mě vykašle kvůli kariéře. Vážně dokázala. Ale nedokážu se smířit s tím, jak sám sebe trestá za něco, co nemohl ovlivnit. A ještě je kvůli tomu zbytečně hysterický," řekla jsem nakonec.
"Kvůli technické chybě přišel o vítězství v závodě. Neřekl bych, že je zbytečně hysterický," zamumlal táta skoro neslyšně. Vrhla jsem po něm vražedný pohled.
"Ještě mi řekni, že jsi na jeho straně."
"Jen říkám, že chápu, že je to pro něj těžký," pokrčil rameny a já v tu chvíli naštvaně vyskočila ze svého místa.
"Jste oba stejní," zavrčela jsem a vystřelila na chodbu. Slyšela jsem, jak za mnou volá, ale ani jsem se neohlédla.

Měla jsem toho všeho plné zuby. Charlese a jeho depresivních myšlenek i toho, jak se svým problémům nedokázal postavit čelem. Toho, jak se mi nehodlal otevřít ve chvíli, kdy to potřeboval nejvíc. Měla jsem plné zuby táty a toho, jak musí mít za každou cenu objektivní názor a nemůže mě prostě jen podpořit v tom, že můj kluk je nedospělý blbec. A najednou jsem si uvědomila, že nemám kam jít.

Seděla jsem na pohovce v hotelovém lobby a v ruce pevně svírala mobil. Nakonec jsem konečně vytočila Daisy, na kterou jsem několik týdnů úplně kašlala. Zvedla to po druhém zazvonění. "No to je dost! Kdybych neviděla tvoje fotky s panem překladatelem na Instagramu, myslela bych si, že jsi mrtvá," zasmála se. Vůbec nezněla naštvaně, spíš zvědavě. Jako by se nemohla dočkat, až jí vysypu všechny detaily.
"Počkej, jaký fotky?" zarazila jsem se.
"Zapomněla jsem, že na Instagramu sleduješ jen účty, které sdílejí depresivní citáty a pár pochybných kapel. Počkej, pošlu ti to." Chvíli byla ticho a pak mi cinklo upozornění na novou zprávu. Rozklikla jsem chat a vyskočilo na mě několik fotek z tohoto víkendu, na kterých jsem s Charlesem v garáži. Culíme se na sebe, držíme se za ruce a na jedné mi dokonce dává pusu na čelo. "Bože můj," vydechla jsem.
"Zatím nikdo neví, kdo jsi. Buď v klidu," uchechtla se.
"Běž si nalít víno, musím ti toho hodně říct," řekla jsem.

A tak jsem Daisy zasvětila úplně do všeho. Řekla jsem jí, že jsme se s Charlesem po pár zaškobrtnutích opravdu dali dohromady. Řekla jsem jí o jeho problémech s pitím a mém incidentu s Gabrielem. Řekla jsem jí o tom, co už nejspíš dávno tušila. Že můj táta je Lewis Hamilton. Tečka. A řekla jsem jí o to, co se stalo po dnešním závodě. Pokud jsem někomu mohla s tímhle vším plně důvěřovat, byla to právě Daisy. Kamarádka, která při mně stála v každé chvíli mé zbabrané existence.
"No, možná by na motivy tvého života mohli natočit celovečerní film," vypadlo z ní po mém několika minutovém monologu.
"Díky. Máš i nějakou radu?" ušklíbla jsem se.
"Nechat to plynout? Máš ho ráda, ne?"
"Mnohem víc než to, Daisy," přiznala jsem tiše. Mnohem víc než to.