Recept na lásku

Kapitola 31.

Ehm, předem se omlouvám za zkažení nálady :D
Děkuji za přečtení, hlasy a komentáře.

-B.

Charles

Poslední noc v Maranellu byla úžasná. Musel jsem se sakra ovládat, abych na Annu netlačil, protože jsem věděl, že na další krok není připravená, ale když jsem se ráno probudil a ona mi ležela schoulená v náručí, bylo mi vlastně úplně jedno, že k ničemu nedošlo. Co mi ale jedno nebylo, bylo to, že jsem ji musel nechat samotnou v Itálii a odletět na téměř celý týden do Miami. Trochu mě uklidňovalo, že hned potom začíná evropská část sezóny a budu ji tak moct vídat mnohem víc.

Joris přiletěl jiným letem z Nice a potkal se se mnou a Andreou na letišti. Už z dálky na mě natěšeně mával a já věděl, že má spoustu všetečných otázek, kterým se jen tak nevyhnu. A vlastně jsem ani nechtěl. Mohl bych o Anně mluvit hodiny a hodiny a nikdy by mě to nepřestalo bavit. Bože, jsem v tom až po uši, co?

"To mi chceš říct, že jste se spolu nevyspali?" měřil si mě Jo podezíravým pohledem, zatímco jsem si v hotelovém fitku protahoval záda.
"Ne."
"Kecy. Celou noc ležela vedle tebe a ty ses jí ani nedotknul? Prohlídl sis ji někdy pořádně?"
"Jo!" vyjekl jsem a věnoval mu výhrůžný pohled. "Říkám ti, že počkám tak dlouho, jak jen bude chtít."
Joris zklamaně zakroutil hlavou a potom opustil místnost. Oddechl jsem si a konečně začal dělat to, co jsem dělat měl, k velké spokojenosti Andrei.

"Moc ti budu držet palce," culila se Anna přes videohovor ve čtvrtek večer.
"Jsou to jen tréninky," uchechtl jsem se, ale v nitru mě těšilo, že si pamatuje, že závodní víkend začíná už v pátek.
"Já vím, ale vy závodníci přece chcete vyhrát úplně všechno, ne?" pokrčila rameny a škádlivě se na mě podívala.
"Já mám tebe, takže už jsem vyhrál všechno, co jsem chtěl," vypadlo ze mě. Ach jo, pomyslel jsem si. Taková trapná fráze, takové klišé. Ale myslel jsem to smrtelně vážně a dost se mi ulevilo, když jsem viděl, jak se lehce začervenala a koutky se jí roztáhly do jemného úsměvu. Když jí ani tohle nepřipadalo trapný, tak už jí můžu říct cokoliv. V tu chvíli se mi najednou v hlavě ozvalo jedno slovní spojení, které jsem nikdy žádné holce neřekl, ale okamžitě jsem ho zase zatlačil zpátky. Pokud není připravená na sex, rozhodně není připravená na to, abych jí vyznával lásku. A upřímně jsem si nebyl jistý, jestli jsem na to připravený já.

V pátek ráno jsem si přečetl několik povzbuzujících zpráv od Anny s nekonečným množstvím smajlíků a s úsměvem na tváři vyrazil vstříc hektickému dopoledni a dvěma prvním tréninkům. A šlo to dobře, dokonce moc dobře. Vypadalo to, že výsledky z posledních závodů nebyly jen náhoda a mohlo by se nám dařit i nadále. "Pocit z auta je dobrý. Myslím, že poslední upgrady fungují skvěle a doufám, že sezóna bude mít stoupající tendenci," řekl jsem do kamery a oddechl si, že mám den konečně za sebou. Na pokoj jsem dorazil kolem sedmé večer a už asi po dvacáté osmé během posledních několika hodin zkontroloval telefon. Pořád nic. Samozřejmě jsem věděl, že v Itálii je hluboká noc, ale bylo zvláštní, aby mi Anna nenapsala během celého odpoledne ani jednu zprávu, nebo ne?

Byl jsem tak nervózní, že jsem nakonec vyrazil ze svého pokoje a zastavil se až před pokojem, ve kterém byl ubytovaný Lewis. Zhluboka jsem se nadechl a třikrát zaklepal na dveře. Slyšel jsem kroky a po chvíli se dveře otevřely. "Ahoj," vyhrkl jsem na něj a vmáčkl se dovnitř, abych nemusel stát na chodbě. "Potřebuju vědět, jestli se ti neozvala Anna."
"Psala mi naposledy dneska ráno. Stalo se něco?"
"Nevím. Mám špatný pocit," přiznal jsem a připadal si jako hlupák.
"Zkusím někomu zavolat, vydrž." Jako by se mu nad hlavou rozsvítila malá žárovka, rázem se otočil, popadl telefon a nacvakal do něj nějaké číslo. Ani ne po třech zazvoněních to dotyčný zvedl a Lewis začal vysvětlovat situaci.
"Kdeže je? A je v pořádku? Co se stalo, Nico..."

Přestal jsem ho poslouchat a s vytřeštěnýma očima se svalil do křesla. Něco je špatně. Podle Lewisova výrazu je něco hodně špatně. Hypnotizoval jsem ho, aby hovor konečně ukončil a řekl mi, co se stalo, což taky po pár dalších dotazech udělal. Významně jsem zvedl obočí a čekal na vysvětlení.
"To byl můj domovník. Anna je v nemocnici. Někdo ji napadl. Neřekli mu podrobnosti, ale měla by být docela v pořádku..."
Zatočila se mi hlava a po celém těle mi vyrazil studený pot. Neměl jsem nejmenší pochybnosti o tom, kdo za tím stojí a věděl jsem, že až ho příště uvidím, vlastnoručně mu zlomím vaz.
"Dobře. Ehm, díky," vyrazil jsem ze sebe, nejistě se postavil na nohy a vyrazil ke dveřím. Lewis mi položil ruku na rameno a já sebou cuknul. "Je v pořádku, slyšíš? Zítra ráno zavoláme do nemocnice. Zkus se aspoň trochu vyspat," řekl mi klidným hlasem, ale mě před očima běhaly mžitky a nebyl jsem schopný myslet na nic jiného než na to, že Gabriele na Annu vztáhl ruku. Beze slova jsem vyšel na chodbu a zabouchl se ve svém pokoji.

S obličejem v dlaních mokrých od slz jsem seděl na okraji postele, dokud mi pokojová služba nepřinesla moji objednávku. "Je to moje vina. Věděl jsem, že jí něco udělá a stejně jsem ji tam nechal," honilo se mi hlavou, když jsem si přikládal láhev ke rtům.