Recept na lásku

Kapitola 24.

Charles

"Říkám ti, že na tom chlapovi něco nehraje," stěžoval jsem si Jorisovi po tom podivném setkání před restaurací.
"Třeba to, že chodí s holkou, kterou máš rád?" ušklíbl se Jo a já mu věnoval naštvaný pohled.
"Nejen to. Říkám ti, že je prostě divnej," zabručel jsem a zahryzl se do nehtu na svém palci.
"Chápu, že tě štve, že na tebe tak rychle zapomněla, ale můžeš se jí divit? Má tady práci, kterou má ráda. Není to typ holky, která za tebou bude běhat po světě jako poslušný pejsek."
"To jsem ani nechtěl. Jen bych si přál, aby tomu dala aspoň šanci," zaúpěl jsem. "Dal bych si víno."
"Ani omylem," řekl Joris nezúčastněně a nastavil další hru na PlayStationu.

Ještě jsem se nestihl v Maranellu ani rozkoukat a už byl zase čas vyrazit do Bahrajnu. Celá ta situace s Annou mě neskutečně unavovala a neustále jsem si kvůli tomu stěžoval všem, kteří byli ochotní mě poslouchat. Samozřejmě jsem věděl, že nemám nejmenší právo zajímat se o to, s kým se Anna vídá, ale moje intuice mi říkala, že na tom chlapovi něco smrdí. Nikdy bych si netroufl tvrdit, že jsem pro Annu ta nejlepší volba, ale byl jsem si na 100% jistý, že naprosto kdokoliv by byl lepší volba než ten vytáhlý týpek z restaurace.

"Bože můj, tak se zeptej Lewise, co si o něm myslí," zakňučel Joris, když jsem téma Anna vytáhl před druhým volným tréninkem. Ten den už asi po čtvrté.
"Co když o něm neví? Nechci ji prásknout."
"Tak co teda chceš?" rozhodil rukama Jo, a přitom vrazil do stolku, ze kterého se sesypala hromádka podepsaných kartiček.
"No skvělý," povzdychl jsem si a rychle je znovu srovnal do úhledného sloupečku. "Co já vím. Aby se na něj vykašlala a dala šanci mně."
"A nenapadlo tě jí zavolat a říct jí to?"
Zpražil jsem ho pohledem. "Jasně, že mě to napadlo, ale jak jí to jako mám říct?"
"Možná jí nemusíš tak explicitně říkat, ať se na toho kluka vykašle, ale tu druhou část bys jí říct mohl."
"To máš asi pravdu," zamyslel jsem se.
"Bože, proč zrovna já musím být tvůj nejlepší kamarád?" zaskučel Joris.

V Bahrajnu se situace konečně začala výrazně obracet k lepšímu. Ferrari přivezlo na tenhle víkend první sérii velkých upgradů a auto konečně fungovalo tak, jak jsme si já i Lewis představovali. Z čista jasna jsme byli aspoň trochu konkurenceschopní, a i spolehlivost auta se výrazně zlepšila. Oba tréninky jsme zvládli bez toho, aby odešla převodovka nebo brzdy nebo aby se z auta po pár kolech začalo kouřit, a to jsem považoval za obrovský úspěch.

Večer jsem seděl ve svém hotelovém pokoji a snad půl hodiny držel prst nad kontaktem, který nesl Annino jméno. Joris se povaloval na posteli vedle mě a brouzdal po internetu, ale když jsem asi po osmdesáté vzdychl, vzpřímil se do sedu, zanadával, vytrhnul mi telefon z ruky a zmáčkl zelené sluchátko. Vyděšeně jsem se na něj podíval, ale on jen pokrčil rameny, vzal svůj mobil a vystřelil z pokoje. "Haló?" ozvalo se najednou z telefonu. "Anno?" ujistil jsem se, jako by to snad mohl být někdo jiný.
"Charlesi?" zahihňala se a mě při tom zašimralo v břiše. Slyšet ji, jak říká moje jméno mi stačilo k tomu, abych nabyl předtím ztracenou odvahu.
"Děje se něco?" zeptala se, když jsem byl několik vteřin ticho.
"Jen jsem..." polknul jsem. "Jen jsem tě chtěl slyšet. A ujistit se, že je všechno v pořádku. Pořád myslím na ten pondělní večer, připadala jsi mi nesvá."
"Všechno je v pořádku. Mrzí mě, jak se Gabriele choval. On těžko snáší, když se se mnou baví jiní muži."
Takže teď už si k tomu ksichtu můžu konečně přiřadit jméno. A jeho popis jako žárlivého přítele mi na klidu dvakrát nepřidal.
"Nemám z něj dobrý pocit, Anno," vypadlo ze mě, než jsem se stačil zarazit.
"Myslím, že je celkem jedno, jaký z něj máš pocit ty. Mně je s ním dobře," ohradila se důrazně a já se plácnul dlaní do čela.
"Nemyslel jsem to tak. Jenom..."
"Umím se o sebe postarat sama, neměj péči," řekla a zavěsila.