Recept na lásku

Kapitola 15.

Děkuji za 1000 přečtení, jste boží :)
B.

Charles

"Co je?" ozval se naštvaný hlas na druhé straně telefonu. Nebylo pro mě lehké zmáčknout zelené tlačítko vedle Jorisova jména, protože to znamenalo přiznat si, že jsem v háji a on měl celou dobu pravdu.
"Ahoj," zamumlal jsem a přemýšlel, co říct dál. Možná jsem si to měl nejdřív sepsat na papír. Jo trpělivě mlčel a čekal, až se vymáčknu.
"Chtěl jsem se ti omluvit. Choval jsem se jako blbec," přiznal jsem tiše.
"Hm."
"Potřebuju tě, Jo. Mohl bys přijet a... dohlídnout na mě?"
"Jenom když přiznáš, že máš problém a já měl pravdu," řekl. Věděl jsem, že se na druhé straně samolibě šklebí.
"Přiznávám, že mám problém a ty jsi měl pravdu."
"To bylo jednodušší, než jsem čekal. Zítra jsem tam," prohlásil a bez dalšího slova zavěsil.

Ulevilo se mi. A když odpoledne dorazil Andrea, i on si hned všiml, že jsem v mnohem lepším rozpoložení než včera. "Urovnal jsem to s Jorisem. Zítra přijede," oznámil jsem mu a Andrea spokojeně přikývl. "Fajn. Možná by sis měl najít holku. Pak bys neměl už vůbec žádný čas se utápět ve vlastních depresivních myšlenkách," prohlásil a já si hned vybavil Annu. Proč proboha hned myslím na holku, kterou jsem viděl všeho všudy třikrát, a která mi nedala žádnou záminku k tomu si myslet, že by mezi námi mohlo být něco víc? "Myslím, že Joris mi zatím bohatě stačí," ušklíbl jsem se, zavázal si tkaničky a pak jsme vyrazili ven.

Začínal jsem si opravdu připadat jako stalker, ale neměl jsem její číslo a připadalo mi hloupé, psát si o něj Lewisovi. Takže jsem chvíli před zavíračkou stál u jejího auta a čekal, kdy konečně vyjde z restaurace. "Začíná to být vážně divný," zasmála se Anna, když ke mně došla tak blízko, aby si mohla být jistá, že jsem to já. "Já vím, promiň," zamumlal jsem a prohrábl si nervózně vlasy. "Děje se něco?" zeptala se Anna a hodila si batoh na zadní sedačky jejího omláceného Fiatu. "Ne. Jen jsem tě chtěl... vidět. Promiň, je to hloupý. Radši půjdu," zaúpěl jsem, omluvně se na ni podíval a vykročil směrem ke svému bytu. "Ne, počkej!" vyjekla a drapla mě za zápěstí. "Jsem ráda, že jsi tady. Nikoho jiného tu neznám a je fajn mít tu aspoň jednoho kamaráda," mile se usmála, ale to poslední slovo mi způsobilo nepříjemně tísnivý pocit na hrudi. Kamarád, dobře. Asi pořád lepší než nic.

Procházeli jsme se společně potemnělým Maranellem a já jí ukazoval všechna důležitá místa. Tedy ne, že by jich v tomhle malém městečku bylo mnoho, ale pro mě to bylo něco jako druhý domov. "Kdy vám vlastně začínají závody?" zeptala se Anna, když jsme došly až před hlavní bránu historické části továrny. "Za 14 dní v Melbourne. Letos je zase 24 závodních víkendů," objasnil jsem jí. "24? Tolik?" šokovaně vykulila oči. "Ty vážně o Formuli 1 nic nevíš, co?" zasmál jsem se. Rezignovaně zakroutila hlavou. "Ale mám takový pocit, že brzy se dozvím i to, co vědět nechci," pokrčila rameny a já na ni jen tiše koukal. Znamenalo to, že se chce ty věci dozvídat ode mě? "Když teď bydlím s Lewisem," dodala a já zklamaně svěsil ramena.

"Půjčíš mi svůj mobil?" zeptala se, když jsme se vrátili k jejímu autu. Váhavě jsem ho odemknul a podal jí ho. Něco do něj naťukala a vrátila mi ho zpět do ruky. "Abys mi mohl normálně napsat a nemusel na mě pořád číhat, jako nějaký úchyl," usmála se a já si na displeji prohlédl nově uložený kontakt s britskou předvolbou. "Nečíhal jsem na tebe," ohradil jsem se chabě, ale ona jen nadzvedla obočí a ušklíbla se.

Poprvé po dlouhé době jsem si večer v bytě nepřipadal jako opuštěná troska. Poprvé po dlouhé době mě ani nenapadlo, zajít si do nejbližší večerky pro láhev nekvalitního vína. Zítra měl přijet můj nejlepší kamarád a co víc? V telefonu jsem měl číslo té nejhezčí a nejzajímavější holky široko daleko.