Recept na lásku

Kapitola 47.

Anna

Byla jsem vlastně na tátu nesmírně pyšná. 2 dny po tom, co vyšlo na všech sociálních sítích jeho prohlášení, kde oficiálně přiznal, že jsem jeho dcera, se neohroženě postavil před kamery a celé tvrzení zopakoval do mikrofonů zvědavých reportérů. Bylo mi líto Maxe, který vyhrál závod v Barceloně, ale novináři se věnovali Lewisovi a Charlesovi, jako by dojeli na prvních dvou pozicích.

Když jsme všichni tři k večeru odcházeli z padoku, každý mě z jedné strany chránil před objektivy kamer, i když jsem jim tisíckrát opakovala, že jsem v pohodě a nemusí se o mě bát. Na druhou stranu ale bylo hezké, že jsem v životě měla lidi, kteří byli připraveni mě chránit v každé situaci. Myslela jsem si, že být najednou přítelkyně Charlese Leclerca a dcera Lewise Hamiltona bude stresující, a v určitých situacích i bylo. Lewisova PR manažerka mi například dala obsáhlou přednášku o tom, jak se chovat na sociálních sítích a vyžádala si po mně, abych jí ukázala svoje účty. Když ale viděla, jak neaktivní na všech platformách jsem, nadzvedla trochu nechápavě obočí, pak spokojeně mlaskla a řekla: "V pořádku."

Ať už se mi to líbilo nebo ne, stala jsem se veřejně známou a během závodních víkendů se mi nesčetněkrát stalo, že mě někdo poprosil o fotku nebo se se mnou alespoň snažil prohodit pár slov. Drtivá většina těch lidí byla naštěstí milá a spíše jen zvědavá a nervózní a byla jsem vděčná, že jsem se nesetkala s žádnými nepřátelskými poznámkami. I když k tomu vlastně nikdo neměl důvod.

V září přišel na řadu závod v Monze a jestli jsem si myslela, že atmosféra v Imole byla elektrizující, fanoušci v Monze působili jako by byli úplně z jiného vesmíru. Bylo až s podivem, jakou víru neustále v tým měli i přes jejich beznadějně podprůměrnou sezónu. Okruh i město se zbarvili do odstínu červené a všude se ozývalo rozradostněné skandování jmen obou jejich pilotů.

Charles se i přes počáteční skepsi nechal přemluvit k vyzkoušení bylinkových přípravků na uklidnění a těžko říct, jestli byl jen přecitlivělý na levanduli nebo na něj pilulky měly přímo gigantický placebo účinek, ale byl poslední dobou jako vyměněný. V dobrém slova smyslu. Nehty mu dorostly do normální délky, pokračoval v pravidelných terapiích, alkoholu se vyhýbal jako čert kříži, a i po zpackaném závodě přestal brát veškerou vinu na sebe. Chtělo to čas, spoustu času, a pevné nervy všech zúčastněných, ale nakonec se jeho psychické rozpoložení zdálo být v normě a jeho nesnesitelné výkyvy nálad a záchvaty paniky nakonec úplně zmizely. Byla to pro nás, a hlavně pro Charlese, těžká cesta a velká dřina, ale nakonec jsme to jako tým, jako rodina, zvládli dokonale. Charles se dokonce postupem času svěřil se svými problémy i Lewisovi a ten mu na oplátku sdělil poznatky, které můžete získat jen roky praxe. Jejich vztah se díky tomu jedině zlepšil a prohloubil.

"Mám pro tebe jedno překvapení," řekl mi táta v sobotu před posledním volným tréninkem. Nadzvedla jsem obočí a podezíravě si ho měřila. "V mém pokoji," dodal a podal mi kartu od jeho hotelového pokoje. Viděla jsem, jak na sebe s Charlesem spiklenecky mrkli a já mladšího z nich šťouchla loktem do žeber.
"Co zase máte za lubem?"
"Jen běž. Bude se ti to líbit," usmál se na mě Charles a políbil mě do vlasů. Nechala jsem tedy ty dva na našem pokoji a vyrazila k tomu Lewisovu. Netuším, co mě k tomu vedlo, ale než jsem přiložila kartu ke čtečce, jemně jsem zaťukala na dveře a teprve potom vešla dovnitř. Než jsem se stihla vzpamatovat, něco malého a růžového mi skočilo kolem krku. "Anno!" vypískla Daisy a já zalapala po dechu. "Daisy? Kde se tady bereš?" vydechla jsem nevěřícně a objala svoji kamarádku, jako bych nemohla uvěřit, že je opravdu tady. Koukala na mě svýma rozzářenýma očima a culila se, jako by zrovna provedla nějakou lumpárnu. "Tvůj táta mi volal. Zařídil mi letenky a vstupenku na závod. Říkal, že pořád kňouráš, jak dlouho jsi mě neviděla a už se to nedalo vydržet," zazubila se. Ráda bych řekla, že Lewis přeháněl, ale to bych lhala. "Tak ráda tě vidím," vydechla jsem.