Recept na lásku

Kapitola 13.

Anna

Přišlo pondělí a s ním moje první zkušební směna v Itálii. Dostal mě na starost zkušený kuchař Gabriele, který naštěstí ovládal angličtinu aspoň na základní úrovní, takže mi dokázal dávat pokyny v jednoduchých větách a já vše precizně a s nadšením splnila. Musím se přiznat, že čistě italská kuchyně nikdy nebyla zrovna moje nejoblíbenější, ale všechno se tu vařilo z tak čerstvých a kvalitních surovin, že mi stačilo pár hodin, abych si zamilovala vůni rajčat, bazalky, oregana, a dokonce i vody, ve které se vařily čerstvé těstoviny.

Na konci směny si se mnou Marco potřásl rukou, přátelsky se na mě usmál, prohodil italsky něco, co znělo pozitivně a povzbudivě a předal mi rozpis služeb na příští týdny vytištěný na papíru. Zazubila jsem se na něj a znovu mu skočila kolem krku. "Grazie," vyjekla jsem, když jsem odcházela z restaurace hlavním vchodem. Spokojeně jsem zírala do papíru a mířila si to tmavou ulicí k mému zaparkovanému autu. Z mých naspořených peněz a s malou Lewisovou pomocí se mi podařilo sehnat velmi starý a velmi nespolehlivý bílý Fiat 500. Autíčko mělo spoustu šrámů, takže jsem se nemusela cítit špatně, kdybych k nim několik dalších přidala a nejspíš i díky tomu bylo opravdu za hubičku.

Neušla jsem ještě ani 10 metrů, když jsem do někoho narazila. Chtěla jsem se začít rozčilovat, proč nedává pozor, ale byla jsem na vině stejně jako on. Místo toho jsem složila papír do kapsy a podívala se naštvaně vzhůru do obličeje neznámému člověku. Můj výraz se okamžitě zase uvolnil, když jsem pod kapucí poznala Charlese. "Ty mě sleduješ?" zeptala jsem se a ušklíbla se na něj. Chvíli vypadal vyvedený z míry, ale pak se křivě usmál a přikývl. "Říkal jsem si, že se zeptám, jak dopadla tvoje první směna."

Aniž bych si to uvědomila, moje rty se roztáhly do širokého úsměvu. "Nejspíš to šlo dobře, protože mě vzali," vyhrkla jsem a nadšeně zamávala rukama. Charles se zasmál a udělal krok ke mně, jako by se chystal mě obejmout, ale nakonec si to rozmyslel a zarazil se uprostřed pohybu. "Spěcháš domů?" zeptal se a já zakroutila hlavou. "Nechceš někam..." "Jo, jasně," přerušila jsem ho a on se znovu zasmál.

"Ty jsi tu autem?" zeptala jsem se Charlese, když si k mému překvapení objednal jemně perlivou vodu zatímco já pocucávala svoji domácí malinovou limonádu. Zakroutil hlavou, ale z jeho výrazu jsem pochopila, že se na nic dalšího ptát nemám. Chvíli jsme tiše seděli, každý ponořený do svých vlastních myšlenek. Bylo to zvláštní, ale neměla jsem z toho ticha trapný pocit a necítila jsem potřebu ho přerušovat. Někdy stačí, když je jen někdo s vámi a ani u toho nemusí mluvit, abyste se cítili příjemně. "Není tvé rodině líto, že jsi od nich tak daleko?" zeptal se nakonec Charles. Tahle otázka byla mnohem horší než to ticho. Zavrtěla jsem hlavou. "Moje mamka umřela a co se týče otce," na chvíli jsem zaváhala. "To je na dlouhý vyprávění. Žila jsem u strýce, u jiného strýce, a u jeho ženy, ale nebylo to ideální. A pak přišel Lewis s jeho nabídkou a já neměla důvod nepřijmout."
"To je mi líto," zašeptal.
"Už je to dlouho," pokrčila jsem rameny.
"Se svým tátou nejsi v kontaktu?" pokračoval ve výslechu a já se neklidně zavrtěla na židli. Měla jsem strach, abych se nakonec nezamotala do svých vlastních lží.
"Poslední dobou je to lepší. Ale když o tebe někdo většinu života nejeví zájem, je těžké to pouto navázat," řekla jsem nakonec. Uhýbala jsem jeho pohledu a on musel tušit, že je mi tohle téma nepříjemné. Nakonec jen přikývl a pak odvedl řeč na moje oblíbené téma. Jídlo.

"Rád bych tě zase někdy viděl," přiznal Charles, když mě doprovodil k mému autu. Stál asi 2 metry ode mě, ruce zaražené v kapsách a tvářil se velmi vážně. "Já tebe taky," usmála jsem se a překonala všechen svůj ostych. Přešla jsem k němu a objala ho krátce kolem krku. On na chvíli obmotal svoje paže kolem mého pasu a palcem mě přes džínovou bundu pohladil po páteři. Ten jediný pohyb jeho prstu způsobil, že mi celým tělem projelo zvláštní chvění.

Když jsem se vrátila domů, Lewis ještě seděl na gauči a sledoval něco v televizi. "Kde jsi byla tak dlouho?" zeptal se a já v jeho hlase slyšela něco, co by mohl být strach.
"Promiň. Někoho jsem potkala, a ještě jsme si chvíli povídali."
"Mohla jsi mi aspoň napsat. Bál jsem se o tebe. Je skoro půlnoc a ty někde vysedáváš s cizím chlapem."
Protočila jsem očima. "Nebyl cizí, byl to Charles."
"Tím hůř," zabručel Lewis.
"Co máš za problém?" obořila jsem se na něj a překřížila si ruce na prsou.
"Ty vůbec nevíš, jací tihle kluci jsou."
"A ty zase vůbec nevíš, jaká jsem já," procedila jsem skrz zuby, otočila se k němu zády a vyrazila do svého pokoje.
"Anno," slyšela jsem, jak za mnou volá, ale bylo mi to jedno. Není to můj táta, není to starostlivý rodič, který by měl právo mi přikazovat, s kým se můžu vídat a s kým ne. Je to jen můj biologický otec. Nic víc.