Recept na lásku

Kapitola 44.

Charles

Pamatuju si ten příšerný pocit absolutního zoufalství a bezradnosti, když jsem marně, pořád dokola, sešlapával brzdový pedál. Nestalo se ale vůbec nic. Auto nezpomalilo ani o trošku a najednou jsem cítil náraz. Narval jsem to přímo do bariéry v zatáčce Sainte Devote. Brzdy se přehřívaly zhruba už od 40 kola a já dělal všechno proto, abych je nepřetěžoval, jel jsem opatrně a na jistotu, ale o 12 kol později selhaly úplně, a tak jsem se dostal až sem.

Seděl jsem v autě, zhluboka dýchal a měl černo před očima. Nevěděl jsem, jestli je to způsobeno otřesem nebo zlostí, kterou jsem cítil. Nevím, jak dlouho jsem zůstal zamrzlý na místě, ale probral mě až traťový maršál, který na mě zběsile gestikuloval a opakovaně se ujišťoval, jestli jsem v pořádku. Ukázal jsem mu palec nahoru, rozepnul si pásy, sundal volant a vyškrábal se z kokpitu. Hučelo mi v uších, motala se mi hlava a chtělo se mi křičet z plných plic, kterým se ale nedostávalo ani zdaleka tolik kyslíku, kolik by potřebovaly. Snažil jsem se zatlačit slzy vzteku a zklamání, které se mi draly do očí. Maršálové mě dovedli k průchodu mezi bariérami a pustili se do odklízení té spoušti, která po mně zbyla.

Jediné, co po mně v dnešním závodě zbylo, byla právě tahle spoušť a červená vlajka, která trvala nekonečných 15 minut. Seděl jsem schovaný v připravené sanitce a automaticky odpovídal na všechny otázky, které mi pokládali. "Všechna vyšetření jsou v pořádku. Můžete jít," řekli mi, já jen mlčky přikývl, postavil se a opustil sanitku. Přemýšlel jsem, kam jít. Příčilo se mi vracet do garáže, kde bych byl středem pozornosti. Hnusilo se mi, že bych musel snášet všechny ty vyčítavé pohledy nebo hůř, pohledy plné lítosti, že jsem nevyhrál Velkou cenu, ve které jsem vedl celých 51 kol. Jenže čekala tam na mě rodina, kamarádi a Anna, věděl jsem, že se musím vrátit zpátky.

Přesně jak jsem předpokládal, jakmile jsem vešel dovnitř, všechny obličeje se otočily na mě. Sklopil jsem hlavu a zamířil rovnou k Anně a Jorisovi, protože jsem věděl, že právě oni dva si teď nejlépe dokáží představit, co se mi honí hlavou a jak se cítím. Oba dva mě bez jediného slova sevřeli v objetí a nepustili mě několik desítek dlouhých vteřin. "Jsme tady," zašeptala tichounce Anna a když jsme se všichni tři od sebe konečně odtáhli, chytila mě za ruku a tu nepustila až do chvíle, kdy byl čas jít odpovědět na všechny hloupé otázky novinářů.

"Myslíš si, že tvoje prokletí je zpátky?" "Nedalo se tomu zabránit? Věděli jste přece, že se brzdy přehřívají." "Máš novou přítelkyni?" Vážně? Jako fakt vážně? Nic debilnějšího už si vymyslet nemohli? I člověk s minimální schopností empatie by nejspíš z mého výrazu vyčetl, že nechci odpovídat na žádné otázky a už vůbec ne na otázky týkající se mého soukromí. Všechny odpovědi jsem odbil, jak nejstručněji to šlo a nemohl se dočkat chvíle, až dorazím na byt, zamknu za sebou a zůstanu sám jen se svými myšlenkami.

"Chtěl bych být sám, Anno," zabručel jsem, když si sedla na gauč těsně vedle mě. "Dělej, jako bych tu nebyla," pokrčila rameny a o milimetr se odsunula. Pořád se mě ale dotýkala svou paží a její tělesné teplo mě přivádělo k šílenství. Tentokrát ale ne v dobrém slova smyslu. Povzdychl jsem si a cítil na sobě její pohled. Zakousl jsem se do záděry z předchozího dne, ale Anna moji ruku jemně vzala do své a propletla naše prsty. Dala mi na hřbet ruky lehký polibek a já se jí konečně podíval do očí. Neviděl jsem v nich ale nic z toho, co jsem očekával. Žádné výčitky, zklamání ani lítost. Jen starost a čistou něhu. "Charlie..." špitla, ale já zakroutil hlavou. "Nechci o tom mluvit," řekl jsem a v naprostém rozporu s tím, že jsem původně chtěl, aby mě nechala samotného, jsem se k ní naklonil a objal ji, jako by byla jediným pevným bodem ve vesmíru. Jako by Anna byla to jediné, co mi může zabránit v tom, abych udělal něco dalšího, čím by tenhle den byl jen a jen horší.

A fungovalo to. Měl jsem pocit, jako bych fyzicky cítil, jak všechny negativní emoce opouštějí moje tělo. Všechna ta úzkost, zoufalství, vztek se rozpouštěli jako zmrzlina na slunci. "Anno?" pronesl jsem tiše po několika minutách a zvedl hlavu, abych jí viděl do obličeje.
"Charlesi?" usmála se.
"Já tě miluju," přiznal jsem konečně.