Recept na lásku

Kapitola 2.

Charles

Nechtěl jsem znít jako sentimentální idiot, ale Carlos mi vážně chyběl. Strávili jsme spolu čtyři roky a našli dokonalou rovnováhu mezi rivalitou, přátelstvím a vzájemným respektem. Loučení bylo emotivní a vstup Lewise do týmu byl ještě emotivnější. Abych řekl pravdu, měl jsem strach, jak to ovlivní moji roli ve Ferrari. Ani jeden z nás se nechtěl stát týmovou dvojkou, ale i když to nikdy nikdo neřekne nahlas, vždy je jeden z jezdců "až ten druhý". A já měl obavy, že tím druhým budu já. Protože jak bych se mohl měřit s velezkušeným, téměř osminásobným mistrem světa? Přišel do Ferrari z jediného důvodu, vyhrát ten osmý titul, který mu v roce 2021 o vlásek unikl. Jenže já chci konečně získat svůj první titul a oba zároveň ho mít nemůžeme.

I když jsem se snažil mermomocí na to nemyslet, stejně jsem byl během celé zimní pauzy nervózní jako pes a do Dolomitů na naši obvyklou zimní přípravu jsem odjížděl už ve stavu totálního nervového zhroucení. "Má to jednu výhodu," povzbudil mě Joris při cestě do posilovny. "Jo? A jakou?" zeptal jsem se nedůvěřivě.
"Když prohraješ, aspoň prohraješ s osminásobným mistrem světa."
"Sedminásobným. A díky, kámo. To fakt pomáhá," zamračil jsem se na něj a posadil se na karimatku na podlaze, abych se mohl protáhnout.
"Joris má pravdu. Stává se to jednou za 10 let, ale má pravdu," ušklíbl se Andrea a sednul si vedle mě. "Měl bys to brát jen jako motivaci. Navíc Lewisovi se poslední dobou moc nedařilo a tebe v Maranellu všichni milují. Nemyslím si, že bys měl mít strach z toho, co bude. Prostě všem ukážeš, že se s ním můžeš měřit."
"To mě uráží," zabručel Joris a já se uchechtl. Měli pravdu, samozřejmě že jo. Ale ten červík v mé hlavě si prostě nechtěl dát pokoj.

Vždycky jsem o sobě hodně pochyboval. Když se mi dařilo, byla to zásluha týmu. Když ne, mohl jsem za to já. Tak to bylo vždycky a nepředpokládal jsem, že by se to v blízké době mělo změnit. Pro Ferrari bych položil život, ale čím dál víc jsem pochyboval, jestli by to udělali i oni pro mě.

"Proč? Proč musíš vždycky vymyslet takovou kravinu a donutit nás se k tobě přidat? Prostě proč?" kňučel Joris, když se 5 metrů za mnou škrábal do kopce na skialpových lyžích. "Šel jsi dobrovolně, tak přestaň kňourat a dělej. Za chvíli bude tma a já ten kopec nechci sjíždět poslepu," zakřičel jsem za sebe. "S tím si dovolím nesouhlasit. V podstatě jsi ho vydíral," ušklíbl se Andrea a přidal do tempa, které už tak bylo pro mého nejlepšího kamaráda vražedné. "Já a vydírat ho? To nikdy. Za koho mě máte," zamručel jsem si pod vousy a zapojil se za Andreu. Joris vydal ještě několik skřeků, ale taky přidal na tempu a za další půl hodinu jsme konečně dorazili do cíle naší cesty. Na chvíli jsem se svalil do načechraného sněhu a kochal se výhledem do údolí a na slunce zapadající za okolní vrcholky. "Připravení?" zeptal jsem se svých dvou společníků z nichž ten mladší se na mě naštvaně podíval a zakroutil hlavou. "Ještě 5 minut," zaškemral a znovu zarazil svoji hlavu schovanou v čepici do měkkého sněhu.

Pomohl jsem Jorisovi sundat stoupací pásy z jeho lyží a nacpat mu je do batohu. Konečně se vyškrábal na nohy a pořád se na mě nepřestával mračit. "Zítra můžeš zůstat na hotelu," pokrčil jsem s úsměvem rameny. "To si piš, že zítra zůstanu na hotelu," zabručel a nasměroval svoje lyže dolů po sjezdovce. Odrazil se a během chvilky nám zmizel z očí. "Měli bychom jet za ním, než někde spadne a už ho nikdy nikdo nenajde," povzdychl si Andrea a vyrazil za ním. Já je se smíchem následoval o několik vteřin později.

Večer přišel čas na moji pravidelnou sebe trýznící chvilku při čtení komentářů na Instagramu. I když už jich bylo méně, pořád se objevovaly hlasy, které říkaly, že Ferrari nechalo jít toho nesprávného. Carlos v sezóně skončil o jednu příčku nade mnou na třetím místě, rozdíl mezi námi byl jen 4 body, ale to mnozí lidé považovali za dostatečný důkaz toho, že on měl zůstat a já jít.