Recept na lásku

Kapitola 32.

Charles

"Do prdele!"

To bylo to první, co jsem slyšel, když jsem se probudil. Nechtělo se mi otevřít oči. Bolel mě žaludek a hlava, cítil jsem na jazyku známou pachuť a vzduchem se nesl odporný zápach. "Charlesi! Vstávej, sakra!" křičel Joris a pevně třásl mým ramenem. Nesouhlasně jsem zamručel, což mu stačilo k tomu, aby ze sebe vyrazil úlevný povzdech. "Žiješ! Fajn, tak tě aspoň můžu zabít sám," zavrčel a znovu mnou začal třást.
"Kolik je hodin?" zaskuhral jsem.
"Budou dvě. Odpoledne."
Prudce jsem otevřel oči a znovu zaúpěl, když mě oslnilo ostré odpolední slunce. Chtěl jsem se posadit, ale bylo mi tak zle, že jsem se skácel zpátky na postel. "Zaspal jsem trénink," uvědomil jsem si s hrůzou a podíval se na Jorise. V jeho očích se odráželo snad všechno. Zklamání, odpor, znechucení, strach.
"Promiň mi to," zašeptal jsem a znovu zavřel oči, protože jsem jeho pohled nedokázal unést. "Zbytek víkendu za tebe odjezdí Ollie. Řekl jsem jim, že je ti zle a zvracíš, ale není to tak vážné, abys potřeboval doktora. Řekl jsem, že se o tebe postarám," řekl Jo.
"Děkuju," špitl jsem a na druhý pokus jsem si konečně sednul. Rozhlídnul jsem se kolem sebe. Na stolku ležela prázdná láhev vodky a pak jsem se zaměřil na bíle povlečený hotelový polštář, který měl na sobě nechutnou nažloutlou skvrnu. To by vysvětlovalo ten odporný smrad.
"Aspoň, že ses neudusil," poznamenal cynicky Jo a vstal, aby mi podal sklenici vody a acylpyrin.
"Omlouvám se," řekl jsem nešťastně, ale on jen pokrčil rameny. "Už se ví, co je s Annou?"
Joris se na mě podíval s takovou nenávistí, že jsem měl chuť se na místě vypařit. "Kdybys nebyl debil a přišel dopoledne do padoku, věděl bys, že Lewis volal do nemocnice."
"A?"
"Má pár modřin a zítra ji pustí domů. Ale je nešťastná a bude ještě víc, až zjistí, cos udělal."
Schoval jsem obličej do dlaní a cítil, jak mi znovu z očí tečou slzy. Nestojím za nic. Zklamal jsem všechny. Zklamal jsem tým, rodinu, Jorise i Annu. A nejvíc jsem zklamal sám sebe. Myslel jsem si, že už je to dobrý, že se konečně dávám dohromady, ale...

Po dlouhé studené sprše, jsem se vrátil zpátky do pokoje a zbavil se špinavého povlečení. Joris seděl v křesle a ani se na mě nepodíval. "Jo..." začal jsem, ale on zakroutil hlavou.
"Nechci s tebou mluvit."
"Dobře. Ale chci ti říct, že mě to vážně mrzí. Nechtěl jsem..." Zvedl ukazováček, abych mlčel a já ho poslechl.
"Ještě jedno slovo a půjdu za Fredem. A řeknu mu, co se doopravdy stalo," zahrozil mi. Přikývl jsem a až do večera jsme na sebe nepromluvili. Sledoval jsem po očku kvalifikaci a Lewis i Ollie dopadli mizerně. 10. a 12. místo. Je možné, že v zítřejším závodě skončíme bez bodů a já nepochyboval o tom, že i to bude moje vina.

V neděli ráno jsem se konečně odhodlal zavolat Anně. Zvedla to téměř okamžitě.
"Proč místo tebe jezdí nějaký Bearman?" vykřikla na mě místo pozdravu.
"Jak je ti?" ignoroval jsem ji.
"Je mi fajn. Co se sakra stalo?" nevzdávala se.
"Nic, jen...nebylo mi dobře," zamumlal jsem.
"Charlesi!" zavrčela a já věděl, že se tomu stejně nevyhnu, takže jsem jí odvyprávěl všechny svoje předchozí marné boje s alkoholem až po ten včerejší. A u toho jsem se opět rozbrečel. Bože, já jsem tak patetický.