Recept na lásku

Kapitola 9.

Ahoj všichni,
moc by mě zajímalo, jak se vám příběh zatím líbí (nebo nelíbí), tak mi tu nechte nějaký komentář. 😊
-B. ❤

Charles

"Můžeš se laskavě uklidnit?" zakňučel jsem zoufale do telefonu. "Nevím, proč sis stanovil za svůj životní cíl, mě každý den kontrolovat. Byl jsem si venku zaběhat. To se snad může ne?" brblal jsem a slyšel, jak Joris divoce oddechuje. "Volal jsem ti pětkrát," namítl.
"Jo, pětkrát během hodiny."
"Většinou s sebou mobil nosíš."
"Třeba jsem prostě nechtěl, abys mě otravoval," vyhrkl jsem a okamžitě mě to zamrzelo. Joris byl chvíli ticho a pak řekl: "Fajn. Až ti bude zase na hovno, poraď si sám." A pak zavěsil. Polknul jsem knedlík v krku a chvíli nevěřícně zíral na černý display telefonu. Joris byl sice někdy jako osina v zadku, ale byl to můj nejlepší kamarád.

Protože jsem odmítal sedět doma a trpět samotou a hlady, vyrazil jsem na oběd do své zdejší oblíbené restaurace. Sice jsem si připadal jako trapák, že jdu na oběd sám, ale znal jsem majitele a věděl, že u stolu dlouho osamocen nezůstanu. Vešel jsem dovnitř a okamžitě mě do nosu udeřila vůně rajčatové omáčky a čerstvě upečené sýrové pizzy. "Ciao, Charles!" zavolal na mě Marco, vedoucí restaurace. "Ciao," usmál jsem se na něj a nechal se posadit ke stolu kousek od baru, kde jsem se mohl bavit aspoň s personálem. Objednal jsem si svoje oblíbené taglietelle a než mi je přinesli, koukal jsem střídavě do telefonu a bavil se s Marcem o všem možném.

Byl jsem zrovna v polovině svého jídla, když do restaurace vkročila holka. Nezaujala mě ani tak proto, jak byla hezká, ale hlavně proto, jak suverénně si nakráčela dovnitř, rozhlédla se a namířila si to rovnou k baru, kde se zastavila těsně za mými zády. Voněla nějakým svěžím květinovým parfémem, který vůbec nepasoval k jejímu tmavému oblečení, serióznímu výrazu a naštvanému pohledu. "Buongiorno," pronesla k Marcovi s výrazným anglickým přízvukem a pak plynule přešla do angličtiny. "Nehledáte náhodou kuchařku? Jsem vážně dobrá." Marco na ni chvíli mlčky civěl a pak jeho pohled přeskočil na mě. I když byla restaurace často plná turistů, Marco, jako mnoho jiných Italů, s angličtinou těžce bojoval. "Ptá se, jestli nehledáte kuchařku. Prý je dobrá," přeložil jsem mu a holka si mě změřila svýma tmavě hnědýma očima.

Marco mě ze slušnosti nechal dojíst a potom mě využil jako překladatele. Stejně jsem neměl nic lepšího na práci. Jmenovala se Anna a zrovna se přestěhovala z Londýna do Boloni. Chtěl vědět, jaké má vzdělání a jak dlouhou praxi a se všemi jejími odpověďmi vypadal spokojený. Domluvil se s ní na zkušební směnu a její oči se úplně rozzářily. "Grazie!" vykřikla a rychle ho objala kolem krku, z čehož Marco vypadal zároveň zaskočeně i potěšeně. Poděkovala i mně a vyrazila na ulici. Odolával jsem nutkání vyběhnout za ní, ale zrovna jsem nebyl ve své nejvíc okouzlující formě a ani jsem nevěděl, co bych jí měl říct. "Byla moc hezká, viď?" poznamenal Marco, když mě nachytal, jak zírám směrem, kterým odešla. Pokrčil jsem rameny. "Doufám, že jsi jí tu práci nedal jen kvůli tomu," ušklíbl jsem se, a to pro změnu rameny pokrčil Marco. "Jasně, že ne," dodal, ale úplně mě nepřesvědčil.

Následující den by se dal vystihnout jedním jediným slovem. Chaos. Od rána všichni zběsile pobíhali mezi továrnou a okruhem ve Fioranu a chystali nás i auta na slavnostní odhalení nového monopostu. Očekávání byla velká a připadalo mi, že se všichni snaží o ještě větší show, zejména pak protože je to Lewisova první sezóna ve Ferrari.

Auto bylo hezké, nebudu tvrdit, že ne. Ale oproti loňsku přibylo znovu víc černé a toho jsem nebyl největším fanouškem. Hlavní je ale, jak bude rychlé. Kéž by se nám konečně podařilo dorovnat Red Bull. Začátek loňské sezóny byl nadějný, ale pokud zrovna Max neměl technickou poruchu, bylo nemožné ho v závodě dohnat. A to mě štvalo.