Recept na lásku

Kapitola 37.

Charles

"Skvělý. Fakt kurva skvělý!" zavrčel jsem, když se pit stop, který by neměl trvat déle než 2, 5 vteřiny, protáhl na skoro deset. Kolem mého auta projel Max a těsně za mnou vyrazil z boxové uličky i Lando. Když už něco nepodělám já, podělají to za mě jiní. Fakt paráda.

Stát na pódiu na druhém stupínku, když většinu závodu držíte vedení pevně ve svých rukou, je snad jeden z nejhorších pocitů, jaké si při závodě dovedu představit. Vidět Annu a celý tým pod pódiem, jak se snaží tvářit povzbudivě a předstírají, že druhé místo je vlastně v pořádku, je snad ještě horší. Kvůli druhým místům to ale nedělám. Jasně, na začátku sezóny bych asi byl rád, kdybychom se s tak špatným autem umístili na bodovaných příčkách, natož na pódiu. Ale dnešní výsledek znamenal, že jsem přišel o další vítězství z pole position a moje statistika byla v tomhle ohledu vážně mizerná. A moje nálada taky. A když jsem asi po 356. v mé kariéře slyšel nizozemskou hymnu, chtělo se mi zvracet.

"Nebyla to tvoje vina," řekla Anna zoufale večer poté, co jsem ji od příchodu na hotelový pokoj celou dobu ignoroval. Vrhnul jsem po ní naštvaným pohledem a ona se zarazila v půlce pohybu směrem ke mně.
"Nakonec je celkem jedno, čí je to vina."
"To teda není. Vidím, jak tě to štve, ale nemohl jsi s tím nic dělat," odpověděla mi a já viděl, jak pomalu rudne rozčílením a frustrací.
"Měl jsem prostě být lepší."
"Bude to takhle vždycky?" zeptala se a přimhouřil oči.
"Jak to myslíš?"
"Neměl bys třeba tyhle svoje záchvaty sebelítosti nějak řešit?"
"To tě naočkoval Joris nebo co?"
"Ne!" vyjekla. "I slepý by viděl, že se trápíš, Charlesi. Ale já ti nedokážu pomoct. Uzavřeš se do sebe, lituješ se a pak co? Půjdeš si pro flašku a zapiješ svůj žal?"
"Dost!" vykřikl jsem. "Všichni si myslíte, že víte, co je pro mě nejlepší. Ale mně už není šest!"
"Fajn, tak se podle toho, sakra, chovej!" zaprskala. Stála naproti mně, s rukama v bok a tvářila se tak nasraně, že mi doopravdy připomínala Jorise to odpoledne v Miami.
"Fajn," procedil jsem skrz zuby.
"Víš co? Radši dneska přespím u táty," prohlásila nakonec zklamaně. Pokrčil jsem rameny a namířil svůj pohled do zdi. Slyšel jsem, jak si povzdychla a pak za sebou hlasitě zabouchla dveře.

Nedělal jsem to schválně, vážně ne. Jenže kontrolovat jakékoliv emoce pro mě bylo v těchto dnech strašně složité. Možná ještě složitější než dřív. Dokázal jsem pochopit, proč Anna odešla. I já měl problém vydržet sám se sebou. Takže i když to bolelo, chápal jsem ji. Cítil jsem, jak ve mně roste nutkání, které jsem moc dobře znal. Pevně jsem zavřel oči a svalil se na postel. Hučelo mi v uších a svoje srdce jsem cítil skoro až v krku. Nemůžu ji zklamat ještě víc. Musím jí, i všem ostatním, dokázat, že svoje problémy umím řešit i jinak.

Rychlostí blesku jsem se převlékl do sportovního oblečení, obul si běžecké boty a vystřelil z hotelu jen s telefonem v kapse. Byla už tma, ale já běžel a běžel a běžel, dokud moje nohy nevypověděly službu někde v zalesněné oblasti jižně od Imoly. Celý zadýchaný jsem se zastavil, opřel se dlaněmi o stehna a pozorně se rozhlédl kolem. A pak jsem začal řvát.