Recept na lásku

Kapitola 22.

Anna

Být najednou sama v takhle velkém domě, byl zvláštní pocit. Byla jsem ráda, že mi v restauraci dali na moje požádání víc směn a můj volný čas se tím pádem zkrátil jen na nejnutnější minimum. Něco mě ale přece jen donutilo ubrat si ze svých osmi hodin spánku a nastavit si nedělní budík na 4:55, abych mohla sledovat závod v Melbourne. Nikdy předtím jsem neviděla jedinou velkou cenu, ale když s jedním závodníkem bydlíte a s druhým se scházíte, je těžké nevěnovat tomu pozornost. Navíc jsem tušila, že to bude následující týden jediná věc, která se bude v restauraci řešit a nechtěla jsem být úplně mimo mísu.

Oběma jsem už předchozí den poslala hlasovky, ve kterých jsem jim popřála hodně štěstí. Od Lewise mi jako odpověď přišel sáhodlouhý rozbor, ze kterého vyplývalo, že výsledek nebude stát za nic. Charles se místo toho omezil na jednoduché poděkování.

I když byl naštěstí komentář v angličtině, stejně jsem většinu závodu neměla nejmenší tušení, co se děje. Jen jsem v tabulce v levé části obrazovky sledovala, jak se můj otec propadá pořadím, až byl nakonec nucen ze závodu odstoupit. Kvůli selhání motoru, říkal komentátor. Charles dojel šestý, což mi nepřipadalo tak strašné, dokud kamera nezabrala obličej šéfa Ferrari, který se tvářil, jako by mu spadly hračky do kanálu.

Když jsem v 11 dorazila do práce, všichni mlčeli, což bylo na bandu Italů poměrně nezvyklé a dost mě to vyvedlo z míry. "Stalo se něco?" zeptala jsem se Gabriela. "Ty ses nedívala na závod? È un disastro!" zakvílel. Zrovna krájel cibuli, takže naštěstí nebylo poznat, zda pláče kvůli ní nebo kvůli výsledku závodu. "Letos měl být náš rok. S Hamiltonem a Leclercem v týmu jsme měli být nepřekonatelní a pak se stane tohle. Můj život skončil!"
"Je to jen sport," zabručela jsem a pokrčila rameny. Gabriele mě probodl očima a na chvíli na mě namířil nůž, jako by mě chtěl probodnout i ním, ale nakonec jen divoce zamával rukama a zmizel ve skladu, kde nejspíš pokračoval v hysterickém pláči.

"Všichni tady zešíleli. Už chybí jen aby vyvěsili černé prapory a drželi státní smutek," stěžovala jsem si večer na FaceTime Daisy na celodenní depresi, která v práci panovala. "Jednou jsi v Itálii a pro ně je Ferrari náboženství. Musíš se tomu přizpůsobit nebo tě vyženou," culila se.
"Bože, ty jsi dramatická," povzdychla jsem si. "Vstávala jsem kvůli tomu v 5 ráno a co z toho mám? Nic. Kruhy pod očima."
"Ale až to řekneš Charlesovi, určitě na tebe bude pyšný."
"Vzhledem k tomu, jak dopadli si myslím, že by byl radši, kdybych to neviděla," poznamenala jsem.
"Máš vlastně nějaké novinky týkající se vašeho vznikajícího vztahu? Rozloučil se před odjezdem nějakým okázalým gestem?"
"Co myslíš? Jestli mi dal kytici rudých růží a svoji fotku, abych nezapomněla, jak vypadá? Nechci tě zklamat, ale ne."
"Promiň, vím, že je to tvůj kluk, ale nejde zapomenout na to, jak vypadá. Občas se mi vybaví i ve snech."
"Daisy! Proboha!" vyjekla jsem. "Zaprvé, není to můj kluk a zadruhé, fuj. Svoje erotické představy si nech pro sebe."

"Bylo to fakt strašný," postěžoval si Charles do telefonu druhý den odpoledne. Stála jsem u zadního vchodu do restaurace a snažila se mluvit co nejvíc potichu, abych nebyla odhalena a poslána zpátky do práce, protože mi pauza už dávno skončila. "Já vím. Dívala jsem se. Ne, že bych tomu moc rozuměla, ale dívala jsem se," přitakala jsem.
"Páni, Anno. Jsi samé překvapení," zasmál se Charles.

Povídali jsme si skoro hodinu o všem a o ničem. Při rozhovorech s ním čas plynul úplně jinak a bylo skoro k neuvěření, že jsem v restauraci nikomu nechyběla. Pracovní morálka tu byla vážně hodně uvolněná. Jeho tón hlasu a přízvuk mě neskutečně uklidňovaly a kdyby namluvil audioknihu, nejspíš bych si ji pouštěla každý večer před spaní. No dobře, ne nejspíš, ale určitě. Z příjemného rozpoložení mě vytrhla až poznámka o tom, kdy se vrátí zpět do Evropy.

"To je ale až skoro za měsíc," zašeptala jsem.
"Já vím. Ale máme mezi Čínou a Japonskem spoustu sponzorských aktivit, a navíc se nevyplatí letět takovou dálku na tak krátkou dobu."

Usínalo se mi špatně. Sakra špatně. Ve tmě a osamění mého pokoje mě napadlo, že mi F1 vzala nejen mého tátu, ale teď mi bere i šanci na první normální vztah s normálním klukem.