Recept na lásku

Kapitola 39.

Charles

Anna se v noci na pokoj nevrátila. Potkal jsem ji až další den u hotelové recepce, kde čekala s rukama překříženýma na prsou, dvěma kufry vedle sebe a neskutečně naštvaným a zároveň zvědavým výrazem ve tváři. Věděl jsem, že ji zajímá jediná věc. Jestli jsem včera znovu selhal a opil se do němoty. Opatrně jsem se na ni usmál a zastavil se až těsně před ní. "Kde jsi spala?" zeptal jsem se, protože jsem o ni celou noc měl strach. Rozmáchla rukama a ukázala na jednu z pohovek v lobby. Šokovaně jsem se na ni podíval a ona jen zakroutila hlavou. "Promluvíme si v letadle, jo?" zamumlala a já přikývl. Celou cestu autem na letiště se mi svíral žaludek a v hlavě se mi odehrávaly jen ty nejhorší možné scénáře.

"Omlouvám se," začal jsem hned jak jsme se usadili do svých sedaček malého soukromého letadla.
"Musíš si najít pomoc," usadila mě Anna ostře a pořád mě zvědavě zkoumala.
"Já vím," přikývl jsem. "Včera jsem mluvil se svojí terapeutkou. Hned zítra s ní mám sezení a domluvili jsme se na pravidelných hovorech."
"Fajn," zabručela a zadívala se na svoje ruce, které měla složené v klíně.
"Vím, že to teď bude znít jako prázdná fráze, ale nechci tím procházet pořád dokola. A rozhodně nechci, abych tím obtěžoval i tebe, Anno."
Obrátila svůj pohled na mě a její oči byly plné nedůvěry, ale i něžnosti.
"Nechci o tebe přijít a dokážu ti, že to myslím naprosto vážně," vydechl jsem a ona se sotva znatelně usmála. Vstala, přešla ke mně, posadila se mi na klín, pevně mě objala a zabořila svůj obličej do mého ramene.
"Já jen chci, aby ti bylo dobře. A slibuju, že příště už neodejdu. Budu s tebou a budu tě držet za ruku, i kdybys mě stokrát poslal do háje, jasný?" zamumlala.
"Jasný," usmál jsem se.

"Bože, to je nádhera," tetelila se Anna nad západem slunce, který si užívala z balkónu mého bytu. "Věděl jsem, že se ti tady bude líbit," culil jsem se, když jsem pokládal dvě porce těstovin na malý stolek. Celé odpoledne jsme kolem sebe opatrně našlapovali, jako by si ani jeden z nás nebyl jistý, na čem teď vlastně jsme, ale jak den pokračoval, bylo jasné, že bude zase dobře. "Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys..." Než jsem se stačil vymáčknout, Anně se v kapse rozezvonil telefon. "To je táta, radši to vezmu," řekla mi omluvně a rychle vešla dovnitř. Nechala za sebou pootevřené dveře, a i když jsem nechtěl poslouchat, slyšel jsem každé její slovo. "Ahoj. Už jsem v Monaku. Ne, všechno je dobrý. Uvidíme se ve čtvrtek, až přiletíš, jo? Dobrou." Během pár vteřin se vrátila zase zpátky na balkón. Když procházela kolem mě, lehce mě políbila na tvář a usmála se.

"Na co ses mě chtěl zeptat?" chtěla vědět, když se posadila na židli naproti mně.
"Lewis o tom neví, že ne?" napadlo mě. Nebyla to moje původní otázka, ale najednou mi to připadalo důležité. Nechtěl jsem, aby se v padoku vědělo o mých úzkostech a problémech s alkoholem. Ani jsem Anně nemusel říkat, na co se konkrétně ptám. Ta jen rázně zakroutila hlavou. "Ne, včera jsem s ním sice mluvila, ale řekla jsem mu jen to, že jsi byl protivný. Nic víc."
Oddechl jsem si.
"Chtěl ses zeptat na tohle?"
Tentokrát jsem zakroutil hlavou já. "Ne. Chtěl jsem se zeptat, jestli se mnou zítra půjdeš na rodinnou večeři k mé mamce."
Anna vykulila oči a trochu pootevřela ústa v němém údivu.
"Proč se tváříš tak překvapeně?" znervózněl jsem.
"Já nevím. Minule jsem v garáži potkala tvého bratra a ani nevěděl, že patřím k tobě. Tak mě zaskočilo, že mě chceš vzít za tvojí rodinou," řekla.
Já o Anně neřekl Arthurovi? Byl jsem si celkem jistý, že jo. Dokonce bych skoro přísahal, že jsem o ní před nikým nezavřel pusu.
"Možná jen zapomněl," zamračil jsem se. "Chtěla bys jít? Pochopím, pokud ne. Vím, že je pořád docela brzo a moji bratři umí být dost..."
"Půjdu ráda," špitla, čímž utnula moje drmolení a pak se usmála a položila dlaň na můj hřbet ruky.