Recept na lásku

Kapitola 35.

Hlásím, že poslední zkouška je úspěšně za mnou :) Takže odteď už budu zase publikovat pravidelně <3
-B. 

Charles

Po tak příjemně stráveném dopoledni, mi najednou všechny ty tiskovky a mediální aktivity nepřipadaly tak otravné jako dřív. Celý den jsem z obličeje nemohl setřást úsměv a když jsem se konečně znovu sešel s Annou, okamžitě jsem ji sevřel v objetí a vtiskl jí polibek do vlasů. Lewis, který ji doprovázel skoro na každém kroku, jen nadzvedl obočí a zakroutil hlavou, ale mně to bylo úplně jedno.

"Takže..." začala Anna, když jsme večer seděli na pokoji a cpali se pizzou. Není to zrovna ideální jídlo na závodní víkend, ale další den mě čekali jen tréninky, tak co.
"Jaká je strategie na tenhle víkend?" zeptala se.
"Dojet do cíle? Ideálně na bodech," pokrčil jsem rameny. Nebyli jsme ještě ani v půlce sezóny, ale abych řekl pravdu, trochu jsem na výsledky rezignoval. Nejen, že jsem díky tomu mohl jezdit pod mnohem menším tlakem, ale hlavně jsem si plně uvědomoval, že auto prostě nemá takovou výkonost, abychom mohli pravidelně bojovat o přední příčky nebo nedej bože o titul. Ale tohle byla Imola. V podstatě skoro domácí závod a já bych se opravdu chtěl předvést.
"Zníš dost poraženecky," zabručela Anna.
"Spíš realisticky," povzdychl jsem si. "Samozřejmě, že chci vyhrávat. Ale sama vidíš, jak to letos vypadá. Navíc s tím vším, co se za poslední dobu stalo..." odmlčel jsem se. "Budu prostě jen rád za jakékoliv příjemné překvapení."

Jako bych si to snad přivolal nebo co. Oba páteční tréninky jsem dokončil do 4. místa, což byl nevídaný úspěch. Ale nehodlal jsem usnout na vavřínech. Nemohl jsem přece dát Tifosi tak velkou naději, a nakonec nepostoupit do Q3. Na druhou stranu, nikdo by se tomu asi ani příliš nepodivoval.

"Budu stát přesně tady a držet ti oba palce," culila se na mě Anna, když jsem se chystal na kvalifikaci. Lewis, který zrovna procházel kolem do své poloviny garáže, ztuhnul a otočil se na nás. Kouknul na mě takovým pohledem, že mi skoro ztuhla krev v žilách. "Prosím?" obrátil se na Annu, která okamžitě zrudla. "Tak každému jeden?" usmála se na něj sladce. Lewis spokojeně přikývl a odešel. Anna se naklonila k mému uchu a její dech mě pošimral na spánku. "Moje palce jsou jenom tvoje." "To byla jedna z nejdivnějších vět, jaké jsem kdy slyšel, ale děkuju," zasmál jsem se, ale rychle chytil její obličej do dlaní a políbil ji na rty.

"Ztrácíš v zatáčce 7, zkus přidat," hlásil mi Bryan do vysílačky. "Dělám, co můžu," procedil jsem skrz zuby.
"Jaká je ztráta na Verstappena?"
"Patnáct setin," odpověděl mi. Patnáct setin. 0,15 sekundy. To přece nic není. Sešlápl jsem plyn a vřítil se po cílové rovince do dalšího ostrého kola. "Vedeš si dobře. Pokračuj," podporoval mě Bryan. "Teď na mě nemluv," zavrčel jsem a na druhém konci následovalo rezignované ticho. Byl jsem rád, že po všech těch "we're checking" a "we'll come back to you", slyším v rádiu i něco jiného. Ale zrovna v kvalifikaci jsem moc dobře věděl, co dělám a Bryanovo mluvení při mém brždění mě zbytečně rozptylovalo. Projel jsem poslední zatáčku a přelétl přes cílovou čáru. "Tak co?" zeptal jsem se Bryana, protože na obrazovku s výsledky byl špatný výhled. "Verstappen a Norris ještě dokončují svoje rychlá kola, ale nezlepšují se." Cítil jsem, jak mi roste napětí v břiše a jen jsem se v duchu modlil k formulovým bohům, aby mi dopřáli pole position na domácí italské půdě, protože nikdo si ji nemohl přát víc než já. "P1, Charlesi. Máš pole position!" ozval se po chvíli Bryan a napětí v mém nitru jako zázrakem povolilo. "Jo! Konečně!" zařval jsem.