Recept na lásku

Kapitola 16.

Anna

"A není to trochu divný, že za tebou takhle dolejzá?" přemýšlela nahlas Daisy, když jsem jí po telefonu vylíčila, jak se vyvíjí můj život v Itálii a jak na mě Charles opakovaně čekal před prací.
"Vážně? Tohle si pamatuješ z celého mého monologu o tom, jak super práci jsem si našla?" zasmála jsem se.
"Jo, to je skvělý, Annie. Gratuluju. Ale stejně mi ten kluk připadá divnej."
"No, dala jsem mu svoje číslo, takže teď už dolejzat nemusí," pokrčila jsem rameny.
"Ty jsi svému stalkerovi dala číslo?" zhrozila se Daisy.
"Prosím tě, je to pilot Formule 1. Co mi asi udělá? Rozřeže mě na kousky a schová do mrazáku?"
"Co ty víš? Prostě to smrdí."
"Je to normální kluk, věř mi. Možná je jen rád, že se baví s někým, koho formule absolutně nezajímají. I když je pravda, že Lewis z toho taky nebyl nadšený," přiznala jsem.
"Lewis?"
"Můj táta," objasnila jsem jí, protože jsem před ní nikdy neřekla jeho jméno.
"To je poprvé, co jsi řekla táta, a ne biologický otec," všimla si Daisy.
"Hodně věcí mi vysvětlil a možná jsem trochu změnila názor," zamumlala jsem.
"Mám z tebe radost. Chováš se dospěle," zasmála se. "Až na to, že dáváš svoje číslo úchylům."

"Ahoj, co děláš dneska večer?" stálo v SMSce, která mi zapípala pozdě odpoledne.
"Záleží na tom, kdo se ptá," odpověděla jsem, i když jsem podvědomě tušila a doufala, že je to Charles, což mi následující zprávou potvrdil. Místo dopisování si tam a zpět jsem vytočila jeho číslo.
"Haló?"
"Haló?" zopakovala jsem se smíchem. "Tak co máš v plánu?"
"Přijel můj kamarád a říká, že to se mnou celý večer nevydrží. Nechceš se k nám přidat? Dáme si jídlo, zahrajeme si hry, popovídáme si. Co myslíš?"
Zkontrolovala jsem čas na telefonu. 18:35. Noc je ještě mladá a já jsem rozhodně příliš mladá na to, abych seděla na gauči a sledovala televizi se svým otcem.
"Fajn, ráda se přidám. Pošli mi adresu," souhlasila jsem nakonec, Charles mě ujistil, že udělá, o co jsem ho žádala a pak hovor ukončil.

"Můžu vědět kam jdeš?" zeptal se mě Lewis, když jsem se jako ninja snažila proplížit k východu. Zarazila jsem se uprostřed pohybu a otočila se čelem k němu. Seděl na pohovce opřený loktem o opěrku a koukal na mě s nadzvednutým obočím. Jelikož jsem k němu najednou cítila respekt a nejen pohrdání, nemohla jsem ho odpálkovat tak jako předtím.
"Jedu za Charlesem a jeho kamarádem," řekla jsem popravdě.
"Myslíš si, že je to dobrý nápad? Potom co jsem ti řekl?" zabručel a mírně se zamračil.
"Jde o čistě kamarádský vztah, neměj strach," zarýmovala jsem. "Vážně o nic nejde. Jen je fajn mít tu někoho, kdo je mi věkem aspoň trochu blízko, to je všechno."
"Jestli ti ublíží, rozbiju mu...chladič," vypadlo nakonec z Lewise a já vybuchla smíchy.

O necelou hodinu později jsem zaparkovala před nízkým bytovým komplexem na předměstí Maranella. Vlastně jsem ani nebyla moc daleko od své práce, takže Charlesovi jeho večerní stalkovací výlety nemohly zabrat víc než pár minut chůze. Napsala jsem mu zprávu, že jsem na místě a o pár vteřin později se rozezněl bzučák u vchodových dveří. Vystoupala jsem postupně několik pater, dokud jsem nenarazila na pootevřené dveře, ze kterých se ozývala hlasitá hudba a zapálená konverzace v divném šišlavém jazyce, takže jsem pochopila, že je to nejspíš francouzština. Asi opravdu nejsem nejostřejší pastelka v penále, ale nikdy mě nenapadlo, že je Charles Francouz.

"Bonjour," vyjekl na mě opálený kluk s tmavě hnědýma očima, a ještě tmavšími vlasy, když jsem strčila hlavu do bytu. "Ahoj," pozdravila jsem ho a váhala nad tím, jestli si zout boty. Pohled mi padl na jeho nohy v bílých ponožkách, a tak jsem skopla svoje botasky a vešla do bytu. "Jsem Anna," natáhla jsem k němu ruku, ale on mě přitáhl k sobě a dal mi polibek na obě tváře. "Je suis Joris," zašišlal a já na něj s úsměvem kývla. "Odkud jsi? Odkud znáš Charlese? Dáš si kafe?" začal mě bombardovat otázkami v angličtině a já si mezitím všimla Charlese, který stál opřený o rám dveří za Jorisem a pobaveně nás pozoroval.