Recept na lásku

Kapitola 43.

Omlouvám se za prodlevu, měla jsem nějaký blok nebo co. Každopádně, novou kapitolu máte tady :)
Říkala jsem si, že když se závodní víkend v Rakousku vyvíjí tak, jak se vyvíjí, bude se hodit aspoň nějaká naděje na lepší zítřky :D
Děkuji za přečtení, hlasy i komentáře <3
Jo, a všem koho se to týká přeji krásné prázdniny <3
-B.

Anna

A bylo to tu zas. Viděla jsem mu to v očích, ten strach a úzkost, že přijde další špatný výsledek a on si to bude vyčítat. Byl to jeho domácí závod. Vloni tu dokázal vyhrát a tlak na něj jako by byl letos ještě větší. Však už to jednou dokázal, prolomil prokletí, tak to přece dokáže znovu.

Charles strávil celý čtvrtek pobíháním po padoku, odpovídáním na otázky, účastněním se různých podivných her a podepisováním se fanouškům. Celou tu dobu si ale okusoval nehty na rukou a hrál si s jedním ze svých asi padesáti náramků. Byl to jen další z příznaků rozbíhající se úzkosti. Večer jsme se posadili na gauč v obývacím pokoji a já udělala jedinou věc, o které jsem si byla jistá, že pomůže. Odhodlaně jsem ho políbila a objala ho tak silně, až zalapal po dechu. Ale pak jsem slyšela, jak se lehce zasmál a konečně mě objal taky.

"Dopadne to dobře, uvidíš," usmála jsem se na něj povzbudivě a pevně mu stiskla ruku, než si na hlavu nasadil helmu. Rychle jsem popřála hodně štěstí tátovi, se kterým jsem se ještě od té doby, co přiletěl do Monaka nestihla sejít a pak už jsem napjatě sledovala, jak si oba nejdůležitější muži v mém životě povedou v pátečních trénincích.

Přiznávám, nejspíš to nedopadlo úplně tak "dobře", jak jsem si představovala, když jsem to Charlesovi říkala. Ale zároveň to nebyla ani žádná katastrofa. Charles dojel v obou trénincích čtvrtý a táta pátý a šestý. Vlastně to neznamenalo vůbec nic, bude záležet až na sobotní kvalifikaci, stejně jako před rokem, ale i tak jsem na něm viděla, že se malinko uklidnil. Nebo jsem si to aspoň myslela.

"Teče ti krev," upozornila jsem Charlese, když v sobotu dopoledne splašeně pobíhal po bytě a hledal telefon. "Sakra," zaklel a obmotal si krvácející prst papírovým kapesníkem. Na rukou už mu nezbyly žádné nehty, takže si začal dělat záděry. "Charlie," špitla jsem a pokusila se ho tím zastavit v jeho hysterickém řádění. Nejspíš mě ale neslyšel a dál běhal po bytě a nadával, kde jen ten zatracený telefon může být. "Charlesi!" přidala jsem na hlase a on se konečně zarazil. Podala jsem mu telefon, který celou dobu nepozorovaně ležel na gauči a pevně sevřela jeho ruce do svých dlaní. "Jsem tady, jasný? Budu celou dobu s tebou, ať se stane cokoliv. Budu tě držet za ruku, ať už vyhraješ nebo prohraješ. Není to všechno jenom na tobě, tým tě podrží, já tě podržím, Joris a tvoje rodina taky. Nejsi na to sám," řekla jsem mu a dívala se přímo do jeho vyděšených očí. Celkem nepřesvědčivě přikývl, políbil mě, pevně objal a alespoň malinko si oddechl.

Třetí trénink žádné velké překvapení nepřinesl, Charles si ještě o jedno místo pohoršil a táta se trápil s nastavením. A než jsem se nadála, byl čas na kvalifikaci. Napětí by se dalo krájet, ale zároveň jsem tak nějak cítila, že očekávání nejsou velká. Tušila jsem, že Charles ani Lewis nemůžou nikoho zklamat, jedině příjemně překvapit. Při osmém závodním víkendu sice ještě nebylo nic zdaleka rozhodnuto, ale už bylo tak nějak jasné, že Ferrari může pomýšlet na třetí místo mezi konstruktéry. Jen zázrak by to změnil.

Když už mluvíme o zázraku, někdo tam nahoře nejspíš držel nad Charlesem ochrannou ruku, protože se mu podařilo celkem s přehledem postoupit do třetí části kvalifikace a hned ze začátku zajel velmi solidní čas svým prvním rychlým kolem. A pak začalo pršet. Nejdřív to vypadalo na krátkou spršku, která se rychle přežene, ale nakonec z toho byl vydatný liják, který už ostatní piloty na trať nepustil. Stalo se nemožné a Charles získal pole position před Maxem o 0,032 vteřiny. Ještě několik minut jsem nechápavě zírala na výsledné časy a pomalu mi docházelo, co to znamená. I Charles byl docela v šoku, a tak se vůbec nedokázal radovat. Jen stál v garáži, koukal na obrazovku a pořád dokola mhouřil oči, jako by tomu sám nemohl uvěřit.