Láska bez konce

19. Prosím jen mě vyslechni

Adam byl v zázemí a snažil se zpracovat co mu řekla Alena. To přeci nemohla být pravda, proč by s ním Anna vůbec nechtěla mluvit. Ne tohle nemůže být pravda, ale ona zněla opravdu vážně. Musí s Annou mluvit, musí se jí omluvit a jakmile si to vysvětlí tak to bude dobré. Rozhodl se jít za ní do pavilonu. Bylo už pozdě odpoledne a jak procházel kolem výběhu přemýšlel o tom proč se tak náhle rozhodla k němu takhle chovat. Věděl moc dobře, že udělal obrovskou chybu, když jí nechtěl vyslechnout, ale bože přeci to neskončí takhle. Zahlédl na cestě Elišku s Robertem, ale oni se věnovali jen sami sobě a tak si ho nevšimli. Vyhnul se Frantovi, aby ho nezdržel a nakonec dorazil k pavilonu žiraf. Uvědomil si, že si marně několik týdnů nalhával jak k Anně nic necítí a odháněl jí. Jenže teď věděl, že k ní něco cítí a to už před tím než se poprvé políbili. On se jen bál jí zatáhnout do svého života a navíc si myslel, že nemají budoucnost. Potom se stalo tolik věcí a on věděl, že by měl něco udělat, jenže to pořád odkládal. Teď by navíc mohlo být pozdě na to vyřešit jak to mezi sebou mají. Opatrně prošel chodbou do přípravny a všiml si Anny u počítače. Seděla na židli a doplňovala chovatelský deník.

Adam se na ní ještě chvilku díval a všiml si, že má jinak vlasy. Neměla svůj klasický culík a ani neměla kšiltovku. Nadechl se a rozhodl se, že už není na co čekat. Vešel tedy dovnitř a ona se s úsměvem otočila, jenže ten úsměv zmizel hned jak ho uviděla. Sid si myslela, že se vrátila Eliška a tak jí chtěla říct, že už má deníky hotové. Jenže jakmile se otočila byl tam Adam a upřímně byla ráda, že sedí. Teď by totiž sebou taky mohla seknout a tím by si fakt nepomohl. Nakonec vstala a opřela se o stůl za sebou. "Čemu vděčím za návštěvu? Pokud hledáš Anežku tak tu není a jinak si myslím, že tu nemáš co dělat. Tohle pokud vím není tvůj pavilon." Adam se na ni díval a každé její další slovo ho zasáhlo jako ostrý šíp. Bože tohle bylo ještě horší než co mu řekla Alena. "Anni, prosím jen mě chvilku poslouchej, chci se ti omluvit." "Je mi jedno co mi chceš říct nemám zájem to poslouchat a mám dost práce." "Prosím jen mě vyslechni...." "Ne, protože já taky prosila zas a znovu, já se doprošovala, aby jsi mi dal pár minut a nechal mě to vysvětlit. Tehdy jsi neměl čas ty, tak teď ho nemám já. Nezajímají mě tvoje omluvy ani cokoliv co by jsi mi mohl říct. Za poslední měsíce jsi mi toho řekl opravdu hodně, kvůli většině z toho jsem jen byla zoufalá a brečela. Takže teď se seber a vypadni."

Sid sledovala jak je Adam v šoku, protože ona se k němu takhle nikdy nechovala a tak asi nevěděl co si má myslet. "Měl jsem ti s těmi listy pomoct, mrzí mě, že jsem tě neposlouchal. Aničko mě to vážně moc mrzí." "Jestli si myslíš, že tě viním kvůli tomuhle tak jsi na omylu. Za můj únos můžou jen ti co ho spáchali a to jsi ty nebyl. Ten den co jsem za tebou naposledy byla jsem to s těmi listy definitivně vzdala a byla rozhodnutá dál nepátrat. Nechci o tom mluvit a tobě do toho ve své podstatě vůbec nic není. Nech si svoje omluvy protože já o ně už nestojím." Adam jí pozoroval a bylo mu jasné, že to myslí vážně. Během té doby co jí drželi se muselo něco stát a to něco změnilo její pohled na něj. "Měl jsem tě poslouchat a mohl jsem tě ochránit. Jen mi prosím dej pár minut, vážně ti chci něco říct. Chápu, že mě nechceš poslouchat, ale prosím Anni." "Takže ti to zapakuji znova, nestojím o tvoje omluvy, tvoje vysvětlení a už vůbec nestojím o tvoji společnost. Mám teď úplně jiné priority než se nechat zase urážet, nebo si nechat ubližovat a je jedno kým. Nemáme si už vůbec co říct."

Adam sledoval jak si sedla zpátky na židli zády k němu a rozhodla se ho prostě ignorovat. Mohl by naléhat, mohl by jí přimět, aby ho poslouchala. Jenže ona měla ve všem pravdu. "Omlouvám se Anni, je mi to tak líto, záleží mi na tobě." Viděl, že se ani nepohnula a tak se otočil a vyšel z přípravny. Sid slyšela jak Adam odešel a konečně se mohla nadechnout a nechat slzy volně stékat po tvářích. Tohle nemůže vydržet, co si to sakra snaží nalhávat. Skryla si tvář do dlaní a opřela se o stůl. Všimla si jak byl zničený, ale ona mu to už konečně musela říct. Celé měsíce trpěla nejen tady, ale i skrytě doma. Jemu bylo ukradené to jak se cítí a jak jí ubližuje. Musí to přestat, ale ona se teď marně snaží potlačit to co k němu cítí a zrovna moc jí to nejde. Byla si teď jistá, že by stačilo, aby jí znovu políbil a všechna její předsevzetí by vzala za své. Jenže jak zajistit, aby se to nestalo to nevěděla. Nakonec si šla opláchnout obličej, a trochu se upravit, aby pokud možno Eliška nic nepoznala. Zatím o tom s ní mluvit nechtěla, protože už ráno pochopila co si myslí. Byla asi přesvědčená, že bude stačit, když si spolu s Adamem promluví a pak se dají dohromady. Ne teď nic takové rozhodně nepřipadá v úvahu a ona to jen musí vydržet.