Láska bez konce

22. Nesnášíš lháře

Adam v pátek ráno už nevěděl co má dělat. Anna se mu totiž vyhýbala a nezdálo se, že by mu dala byť jen malou šanci to mezi nimi napravit. Nechodila skoro ani do kantýny, což věděl od Aleny. Za celý týden tam byla jen jednou a i tak se držela stranou. Všichni by s ní chtěli mluvit, ale promluva paní ředitelky jim v tom bránila. Kladla jim na srdce ať jí nechají být a hlavně ať se neptají na to co se stalo. On sám trpěl tím, že jí skoro ani nevídal, protože se očividně začala pohybovat tak, aby ho vůbec nepotkala. Strašně ho to bolelo a bohužel si musel přiznat, že ji prostě miluje. Tohle všechno jen už asi bohužel přišlo příliš pozdě. Taky mu zrovna moc nepomáhala Alena, která mu řekla, že by to teď měl prostě nechat být. On to prostě, ale nechtěl nechat, protože přeci se jí musí omluvit. Pokud to zvládne tak by mu třeba mohla dát ještě poslední šanci. Rozhodl se, že si dojde pro kávu a na čerstvém vzduchu si pročistí hlavu. Zoo byla ještě zavřená a on uvažoval, že je rád, že tu Bob dneska není, protože už ho měl během posledních dní fakt dost. Zahnul k budově vedení a všiml si jak jde Anna do práce, měla na sobě zelené šaty a džínovou bundu. Hlavně měla rozpuštěné vlasy a strašně jí to slušelo.

Sid šla do práce a bohužel už dneska ráno neměla štěstí a narazila na Adama. Neměla šanci se mu vyhnout a tak se rozhodla ho jen pozdravit a jít dál. Musí si od něj ten odstup prostě udržet a pak to možná celé zvládne. "Ahoj Anni." "Nazdar, spěchám do práce." Sid si všimla jak se zatvářil a pak jí jemně chytil za ruku, bože tohle bude asi její konec. Naštěstí se jí podařilo rychle vysmeknout. "Nech mě laskavě na pokoji, protože my dva si nemáme co říct." "Aničko prosím jen, prostě jsem se chtěl omluvit, že jsem si to nenechal vysvětlit." "Mě už nezajímá co chceš, protože já už ani nemám chuť ti to celé vysvětlit. Vlastně ani nemusím, protože je mi úplně jasné, že jsi nakonec mluvil se Štefanem." "Mluvil jsem s ním a byl na mě naštvaný a asi pořád je. Prosím můžeme si alespoň promluvit? Jen mi dej pár minut." "Nedám, protože ty máš jen špatné svědomí, kterému chceš ulevit a to je tvůj problém a ne můj." "Jen mě prostě naštvalo, že jsi nám a mě lhala a..." "Páni ty si fakt fandíš, říkáš jak nesnášíš lháře a skutečnost, že my musíme lhát kvůli tobě je asi úplně v pořádku. Máš dvojí metr na to kdo může a nemůže něco tajit. Roky všichni lžou o tvojí nemoci a to je naprosto v pořádku. Jdi do háje i se svými omluvami."

Adam otřeseně zůstal stát na místě a díval se jak Anna naštvaně odchází. Bože měla úplnou pravdu a on se styděl ještě víc než před tím. Roky ho všichni kryli a to včetně Anny, která se nakonec pravdu nedozvěděla ani od něj. Teď mu přišlo, že ho doslova nenávidí a nevěděl jak to celé skončí. Kdyby se nechoval jako idiot mohli teď už být dávno spolu. Tak dlouho jí ubližoval, že prostě asi ztratil i poslední šanci to s ní urovnat. Všiml si teď taky Anežky, která k němu přišla a došlo mu, že je musela slyšet. "Koukám, že ti dává co proto." "Já vím, že má pravdu a strašně mě to mrzí, ale ona mě nechce ani vyslechnout." "Adame mám tě ráda, ale ty jsi jí takhle ubližoval celé měsíce a ona si prostě asi uvědomila, že už to nechce. Zároveň bych jí dala čas a neztrácela naději." Adam se na Anežku podíval a nechápal jak může mluvit o naději po tom co slyšela. "Nechápu jak můžeš vidět naději v tom jak to teď mezi sebou máme." "Dokud má žena sílu se hádat tak to něco znamená, jakmile by to jen mlčky přešla a nechala být tak tehdy bych se opravdu začala bát. Musíš se snažit si jí získat zpátky a dělat to pomalu a opatrně, já jí nechci podrazit, ale věřím, že máte naději." Adam se od ní nechal obejmout a uvažoval jestli může mít pravdu.

Sid došla do pavilonu a snažila se uklidnit. Srdce jí bušilo a byla na hraně toho to vzdát. Jak dlouho ještě může vydržet tyhle výměny názorů s Adamem? Dokud ho nevidí je v bezpečí, ale jakmile jsou spolu tak její srdce začíná vyhrávat nad její hlavou. Převlékla se a došla do přípravny kde našla Anežku. "Ahoj jsi tu dneska nějak brzo." "Musela jsem sem v noci kvůli jedné antilopě a teď si šla pro kávu." Sid rychle došlo, že slyšela buď část nebo celou tu scénku mezi ní a Adamem. "Aha takže jsi nás slyšela." "Ančo podívej já se do toho nechci plést, ale on se trápí a ne nech mě domluvit. Ty se trápíš taky a neříkej mi, že to tak není. Rozhodně souhlasím, že by si zasloužili zažít to co ty celé ty měsíce, ale mám strach, že to ještě víc ubližuje tobě." Sid si vzdychla a šla si sednout ke stolku a počkala až si Anežka sedne k ní. "Já mu nemůžu odpustit, protože když to udělám on si zase najde způsob jak mi ublížit. Já už kvůli nikomu nechci trpět. V tom sklepě jsem měla až moc času o tomhle všem přemýšlet." "Aničko tohle mě tak moc mrzí, ale víš co dej si čas. Máš právo mu oplatit jeho vlastní chování jen to nepřežeň." Sid se usmála a Anežku objala. Snad má pravdu, ale bylo tak těžké si připustit, že by Adamovi tu šanci dát měla. Zatím si totiž pořád byla jistá, že si jí nezaslouží.