Láska bez konce

20. Životní zkušenosti

Adam došel zpátky k sobě do pavilonu a vzhledem k tomu, že už šel Bob domů tak tu byl sám. Bylo mu zle, do hloubky duše mu bylo zle z něj samého. Tak dlouho jí odmítal, tak dlouho jí trápil až se nakonec rozhodla ho vyškrtnout ze svojí blízkosti. Je to úplně šílené, vždyť moc dobře věděl už celé měsíce co k němu cítí a teď najednou to bylo všechno pryč? Přeci se nemohla jen tak rozhodnout ho přestat mít ráda. Jenže možná jí prostě opravdu ublížil až příliš a teď za to ponese následky. Nechápal jak se má teď zachovat a jak má postupovat. Vždyť ona byla vždycky ta kdo vyhledával jeho společnost a jemu to už před nějakou dobou začalo dělat dobře. Byl rád v její společnosti, zvykl si na její věčně usměvavou tvář a na to, že měla vždy dobrou náladu. Jedinou výjimkou bylo, když bojovala s babičkou. Štefan mu toho řekl opravdu hodně a on se styděl, že jí tehdy řekl pár ošklivých věcí. Jenže ona jako vždycky všechno nechala být a zase se k němu chovala jako dřív. Teď by jí tak rád třeba pomohl se vypořádat s tím co se stalo, ale ona se zdála být v pohodě a očividně nechtěla přijmout nejen žádnou pomoc, ale hlavně nechtěla ho mít ve své blízkosti. Vůbec teď nevěděl co má dělat a nějak tušil, že Alena mu moc neporadí.

Josef šel najít Adama, protože před chvilkou mluvil konečně dneska s Anežkou a rozhodně to nevypadalo dobře. Anička byla rozhodnutá se od Adama držet dál a podle toho co mu Anežka řekla se o něm ani nechtěla bavit. Musel si přiznat, že se jí vlastně ani nedivil, ale byl z toho moc smutný. Adam jí prostě ubližoval asi moc dlouhou. Po jeho posledním ataku si byl jistý, že se ti dva dají dohromady, ale teď asi už není žádná naděje. Našel vnuka u něj v zázemí a okamžitě mu bylo jasné, že i přes jeho rady neposlech a byl za Annou. Byl totiž úplně zničený a vypadal vážně hrozně. "Adame ty jsi mě neposlech a šel za ní, že mám pravdu?" "Ona mě nenávidí, vůbec se mnou nechtěla mluvit. Vážně jsem se chtěl jen omluvit." "Varoval jsem, že ať jí necháš být a dáš tomu čas. Adame musíš si uvědomit jak moc jsi jí ublížoval celé měsíce. Tohle není z její strany asi něco co by přešlo hned. Hromadilo se to v ní a nakonec měla asi dost času o všem kolem vás dvou přemýšlet a prostě se rozhodla. Já vím dobře, že tohle se ti nebude líbit, ale chápu jí." Josef viděl jak Adam sklopil hlavu a bylo mu jasné, že i on si je až moc dobře konečně vědom všech svých provinění. "Já vím, že máš pravdu, ale tak moc bych to chtěl napravit."

Adam nevěděl co má dělat a nějak doufal, že by mu děda mohl poradit. "Víš city a láska jsou hodně složitá věc. Životní zkušenosti mě naučili, že pokud si jich nevážíš můžeš o ně přijít. Ty jsi si bohužel stále odmítal přiznat jak to spolu máte a trápil jí. Teď ji budeš muset dát čas a prostor. Já věřím, že máte naději, ale ty už to nikdy nesmíš pokazit." Adam vstal a došel dědu obejmout. "Já vím, že jsem si to zavinil sám a přitom jsem měl tolik možností. Jenže co když už ta naděje opravdu není." "Dej tomu čas." Josef se na vnuka usmál a pak se vydal z pavilonu pryč. Na cestě zahlédl Annu jak jde z práce. Moc jí to slušelo a zároveň si uvědomil, že by jí rád alespoň pozdravil. Počkal než k němu dojde a všiml si jak obezřetně se tváří. "Aničko moc rád vás vidím a jsem šťastný, že vás máme zpátky." "Děkuju pane doktore, je fajn být zpět, protože už mi chyběla práce tady." "Kdyby jste něco potřebovala tak mi řekněte. Vím moc dobře, že mi do toho nic není, ale opravdu mě mrzí co se stalo." Sid se dívala na Adamova dědu a došla jí dvojsmyslnost jeho poznámky. Očividně s Adamem mluvil a pochopil co se stalo. "Za můj únos už tady nikdo nemůže, protože ti co se na tom podíleli jsou pryč. Všechno ostatní je jen moje věc."

Sid viděla jak se doktor smutně usmál a bylo jí jasné, že by jí ještě rád něco řekl. "Mám vás opravdu moc ráda a tak se do toho prosím nepleťte. Nechci to řešit a nemám v úmyslu teď měnit svoje rozhodnutí. Omlouvám se, ale spěchám. Mějte se." "Vy taky Aničko." Josef se za ní díval a měl strach, že ta naděje už tady vážně není. Byla tak jiná, možná jí ten únos opravdu změnil tak jak říkala Anežka. Jenže mělo tohle vlastně nějaké východisko? Snad dá Anička Adamovi poslední šanci, tedy radši už ani nechtěl vědět kolikátou a zkusí mu odpustit. Tak moc by si přál, aby ti dva byli spolu. Sid nechala Adamova dědu za sebou a rychle se vydala domů. Měla strach, že by se mu chtěla svěřit, nebo hůř mohla by zase začít plakat. Nechtěla, aby něco takového viděl a získal nějakou naději na urovnání věcí mezi ní a Adamem. Ne musí zůstat pevná ve svých předsevzetích a zatím si ho ani hlavně nepouštět blíž. Bylo by tak nebezpečné, kdyby spolu museli být sami a moc dobře to věděla. Došla pomalu domů a taky ještě zavolala mámě, že je všechno v pořádku a že si první den užila a je šťastná. Doma si šla na chvilku sednout na balkon a dívala se jak se začíná zatahovat. Prostě i příroda teď byla obrazem její vlastní nálady a jen další dny ukážou co bude dál.