Brave

4.Nová identita

Naštěstí bylo k večeři mé oblíbené jídlo, neměla jsem tím pádem problém ho sníst. Jakmile jsem dojedla, odešla jsem směrem k mému pokoje.

„Pst," zavolal potichu někdo na mě. Hledala jsem dotyčnou osobu, co mě volala, ale nikoho jsem neviděla.

„Tady," šeptla Suzi. Její hlas jsem už byla schopna rozeznat. Uviděla jsem ji, jak vyčuhuje její hlava u dveří do sklepa. Rozhlédla jsem se a šla jsem k ní.

„Jaký jsi měla nápad s tou identitou?" Zakryla mi pusu rukou a druhou mě uchopila za ruku.
Šli jsme po schodech dolu do sklepa. Tam mě konečně pustila a ukázala na stůl. Byla na něm blonďatá paruka a jakýsi černý oblek.

„Co je to?" Byla jsem zvědavá.

„Cesta ke štěstí," řekla Suzi s úsměvem na tváři.

„Posaďte se," ukázala na židli a já si na ní sedla.

„Tohle bude vaše paruka. Jsou to blonďaté krátké vlasy. S tím by vás neměl nikdo poznat. Vaše přírodní vlasy jsou opakem. Máte krásné vlněné hnědé vlasy, které vám dosahují až k zadečku," rozplývala se Suzi.

„Dobře," souhlasila jsem s ní. Cokoli, abych mohla být normální.

„Koupila jsem vám tyhle černé kalhoty s černým trikem a jako bonus jsem vám udělala tento hábit s kapucou," dala mi to všechno do ruky. Látka byla lehká, ale pevná. Bylo to krásné.

„Moc ti děkuji," v rychlosti jsem ji objala. Usmála se a objetí mi oplatila.
To ona mi byla matkou. Nebyla stará, ale byla chytrá a vyspělá jako jiné starší ženy.

„Zatím mi neděkujte, princezno,"odtáhla se a podívala se mi do očí.

„Nebude to tak snadné, ale hlavně o tom nesmíte nikomu říct. Potrestali by nás obě," ukazováčkem mi zmávala před obličejem.

„Ani Liamovi?" Říkáme si vše už od malička.

„Je mi líto. Musí to být pouze mezi námi. Jediný, kdo to bude vědět, budu já, vy a jeden dobrý muž u kterého budeš moct být. Pokud budeš chtít tedy zůstat v Longfieldu." Přikývla jsem.

„A co Black?" Málem bych na něho zapomněla.

„Ten bude u toho muže a vždy, když půjdeš do města tak se za ním můžeš stavit. Nebo ho občas propašujem sem do hradu," mrkla na mě Suzi.

„Nevím, jak ti poděkovat," chytila jsem ji za ruce.

„Nemusíte mi děkovat. Dělám to pro Vás. Viděla jsem Vaše nešťastné oči pokaždé, když jste se musela klanět nebo tančit na bálech. Nebo když jste byla na čajovém dýchánku s jinými princeznami," mluvila mi z duše.

„Hlavně korzet. To je nejhorší věc, kterou mohl kdy někdo vymyslet!" Stěžovala jsem si. Suzi se zasmála a pohladila mě po tváři.

„Napadlo mě, že bych mohla simulovat nebo něco podobného a poté bych nenápadně utíkala," řekla jsem.

„Jen to ne. Zavolali by toho nejlepšího doktora, aby vás vyléčil." Měla pravdu.

„Řekněte, že si chcete jednou denně udělat čas pouze sama pro sebe. Být sama v pokoji alespoň půl dne, nebo, že by jste chtěla chodit na výlety. Nebo také, že už je Vám sedmnáct a máte na to právo. To by mohlo zabrat," usmála se Suzi.

„Dobře." Měla jsem takovou radost!

„Budu vám poblíž, a když budete chtít jít ven, odemknu Vám sklep a vy si vezmete své věci," řekla a pobídla mě, abych šla zpátky nahoru.

Suzi za námi zamkla dveře od sklepa a poté mi popřála dobrou noc.
Když jsem přišla do svého pokoje, kde jsem si oblékla svou noční košili a lehla si do postele, kde už pokojně spinkal Black. Začala jsem pomalu, ale jistě také usínat.

„Čau, zítra začíná naše první hodina šermu," vlítl mi najednou do pokoje Liam.

Lekla jsem se a rychle si sednula. Rychle jsem hodila deku na spícího Blacka a tím ho bezpečně schovala. Díky bohu, že si ho Liam nevšiml.

„Dobře, budu se těšit," řekla jsem ospale.

„Dobrou," poslal mi vzdušnou pusu.

„Dobrou," lehla jsem si zpátky do peřin. Usmál se na mě a zavřel za sebou dveře.
Zvedla jsem se a šla je zamknout. Nechci, aby služky ráno uviděli malého vlka. To by byl legendární křik. Bojí se totiž i malé myšky.
Vlezla jsem si zpět do postele a přikryla se. Black se protáhl a přitulil se ke mně. Společně jsme se za chvíli ponořili do naší říše snů.

Tak za chvíli se nám ukáže druhá tvář Verči.Těsíte se?Děkuju moc za Vote❤️Jste nejlepší!
Koment a Vote
Love ya❤️ ℜoℕy