Brave

6.Postava ve tmě

Než jsem doběhla do města, slunce už zapadalo. Město bylo ve tmě temné a děsivé. Nikdy jsem tu nebyla sama. Alespoň teď uvidím pravou tvář mého lidu. Vše pěkně na vlastní oči. Raději jsem si dala kapucu na hlavu, kdyby náhodou. Procházela jsem se ulicí. Nikde ani človíček.

„Kdo jsi?" Řekl temný hlas blízko mě. Lekla jsem se a hledala toho, kdo to řekl. Black si stoupl přede mě a zavrčel.

„Kdo jsi ty?" Nikoho jsem nikde neviděla.
„Neodpovídej na otázku otázkou a odpověz," šeptal cizinec. Najednou se přede mnou vynořila ze tmy vysoká postava.

„Jsem....," nenapadalo mě žádné jméno.

„Princezna," zvolal. Popadl mě strach. Jak to může vědět? Nesmím hlavně dát můj strach najevo.

„Jak si můžeš být tak jistý," šla jsem k němu blíž. Black byl neustále ve střehu. Nechtěla jsem, aby tomu muži ublížil.

„Jen princezna má vlka," sundal kapucu. Byl to vysoký a celkem starý muž.

„Daniel?" Zaklonila jsem hlavu, abych na něj lépe viděla. Prosím, ať je to on.

„Už to tak bude," usmál se.

„Díky bohu," usmála jsem se a šla blíže k němu.

„Suzi mi vše řekla. Máte kuráž prchnout z hradu, to se jen tak nevidí," zasmál se Daniel.

„Nepůjdeme hovořit jinam? Mohl by nás tu někdo uslyšet," navrhla jsem.

„Páni. Královská výchova se nezapře. Uvidíš, za pár dní se ti slovník rychle změní," poklepal mi lehce na rameno.

„Pojďme," pobídl. Šla jsem rovnou za ním.

Vedl mě až nakonec města, kde poté zabočil do lesa. Bylo to pouhých pár kroků. Objevili jsme se před rodinným domkem. Vypadal útulně, ale napovrch docela děsivě. Nepatřím mezi ty princezny, co nesnesou špínu a bojí se pavouků. Takový je spíše Liam. Daniel otevřel dveře a nechal mě vejít jako první. Black cupital rovnou za mnou.

„To zvíře bude ale venku," křikl Daniel. Jeho dům byl malý, ale útulný.

„Je hodný a nezlobí," prosila jsem ho.

„Ať je to co chce, zvíře patří ven. Ještě k tomu vlk."

„Ale je to ještě štěně. Kdyby ho napadl venku medvěd, neubrání se. Prosím, prosím Danieli," klekla jsem si před ním na kolena. Black asi vycítil situaci a sedl si poslušně vedle mě. Udělal nejvíc "puppy" obličej co mu šel.

„Až bude ale větší a silnější, bude venku, ale prozatím ať je v domě. Prosím, prosím."

„Dobře," povzdychl si Daniel. Zářivě jsem se usmála a vyskočila na nohy.

„Ale jestli něco provede, jde ihned z domu," vystrčil do vzduchu svůj prst.

„Ano, beru na vědomí," kývla jsem.
Black celý šťastný běžel k muži a olízl mu ruku. On to nečekal a dost se lekl.

„Fuj," utřel si ruku do kabátu. Dostala jsem záchvat smíchu.

„Jo a co se týče peněz...," sahala jsem do kapsy u kalhot.

„Nechci peníze, odpracuješ si to," pobaveně se na mě usmál.

„Dobře," divila jsem se.

„Chtěla jsi být obyčejná vesnická dívka, tak když už, tak se vším všudy," sedl si do křesla. Uviděla jsem malou postel, neváhala jsem a posadila se. Black vyskočil za mnou a rozvalil se po posteli.

„Budeš orat, prodávat zboží ve městě, uklízet, dojit dobytek, starat se o dobytek a tak dále. Dávám ti tak týden, možná dva. Vypadáš odhodlaně. Víc si myslím nevydržíš," zasmál se Daniel.

„Uvidíme," zvolala jsem sebejistě.

„Dnes už jdi spát, zítra tě zaučím a pozítří začneš pořádně makat," zívl. Tyto slova jsou pro mě nová, ale nemám problém se je naučit.

„Spíš na té posteli, kde sedíš. Dobrou noc," mávl na mě.

„Dobrou," popřála jsem mu, zatímco odcházel do místnosti vedle a zavřel za sebou dveře.

„Tak, Blacku, odteď jsme oficiální vesničané. No není to skvělé?" Zatleskala jsem šťastně. Black štěknul a lehnul si. Přikryla jsem se dekou a v objetí s mým vlkem jsem usnula.

Dnes kratší kapitola.Omlouvám se po dlouhé době.Teď se to pořádně rozjede.Očekávejte možná návštěvu Harryho.
Pište prosím názory,jestli mám psát dál.
Koment & Vote
S láskou ℜoℕy ❤️