Brave

2.Překvapení!

Je čas vyrazit ven!
_______________

Čekala jsem, až všichni dojedí. Elizabeth to trvalo, ale dočkala jsem se na konec.
„Už vím, co si přeji k narozeninám," řekla jsem sebejistě.
„Ovšemže. A copak to je? Šperky? Šaty? Řekni si," řekla Eliz. Liam usrkával své pití ze sklenice a očima koukal z jedné na druhou.
„Přeji si navštívit město a být tam celý den," navázala jsem s ní oční kontakt. Matka na se na mě podívala jako na blázna, za to Liam se usmál a rozzářily se mu oči nadšením.
„V den tvých narozenin přijedou mí staří přátelé. Jistě si je pamatuješ. Zayn, Louis, Niall a Harry," vypadal nadšeně Liam.
„Pamatuji, ale je to už pět let. Nezapomněli už na mne?" Smutně jsem se podívala na Liama.
„Určitě ne," mrkl na mě.
„Dobrá, dobrá, ale do města pojedeš s Liamem. A alespoň dva stráže s tebou také pojedou. Jen do večera, déle ne," vážně řekla Eliz.
„Jistě, už se nemůžu dočkat. Děkuji," byla jsem tak moc nadšená.
„Můžete jít," řekla Eliz a zvedla se od stolu. Jakmile se za ní zavřely dveře od jídelny, s bratrem jsme vyskočili ze židlí.
„Musíme vše naplánovat," řekl šťastně Liam.
„Jdeme k tobě?" přikývl.
Došli jsme k Liamovo pokoji. „Nelekni se," řekl vážně.
Otevřel dveře a já vykulila své oči. Měl tam obrovský nepořádek. Tohle kdybych já měla ve svém pokoji, tak už jsem dávno na šibenici. Liam shodil věci z postele a nabídl mi, abych se na ni usadila.
„Tak, v kolik chceš vyrazit?" Zeptal se netrpělivě.
„Hned jak vstaneme. Chci tam totiž být, co nejdéle to půjde."
„Kluci by měli přijet kolem osmé ráno. Půjdou s námi do města nebo pak zvlášť půjdeme my za nimi?" Zeptal se.
„Asi spíše napřed do města a pak až za nimi." Přikývl.

Two days later

„Dobré ráno, princezno, je čas vstávat," ozval se vedle mě milý hlas Suzi.
Suzi je má chůva a já mám ji moc ráda. Můžu ji věřit a ona zase mně. Zachumlala jsem se ještě více do postele a odporovala vylézt.
„No tak. Dnes je přeci váš velký den," stáhla Suzi ze mě deku.
Jakmile to řekla, vyskočila jsem rychle z postele.
„Málem bych zapomněla," vyděšeně jsem se na ní podívala.
„Nemějte obavy, vše už je připravené," řekla klidně Suzi.

Oblékla jsem si šaty, které jsem měla připravené na narozeniny a splnila si svou ranní hygienu. Věděla jsem, že všichni budou v jídelně, jako každý rok. Otevřela jsem dveře a čekala výkřik překvapení. Otevřela jsem své oči, ale nikdo nikde nebyl. Hledala jsem všude na hradě, ale po nikom ani památky. Běžela jsem k hlavním dveřím.
„Páni," vzalo mi dech to, co jsem našla napsané na dveřích. Bylo tam napsané; „Otevři dveře, jsi-li připravená přijmout to, co se za dveřmi skrývá."Neotálela jsem proto a vzala za kliku. Sluneční paprsky mi osvítily obličej a na chvíli mne oslepili.
„Překvapení! Všechno nejlepší k Vašim sedmnáctým narozeninám, princezno Veronico!" Řekla spousta lidí najednou jako básničku.
Konečně jsem zamrkala, abych si zvykla na dávku slunečního světla. Páni, celé království bylo nyní na nádvoří. Bylo tu tolik lidí, že někteří stáli i v zahradách.
„Děkuji moc všem! Je to nádherné!" Dojalo mě to.
Jednu slzu jsem neudržela na uzdě a dala jsem jí volnost. Lidé tleskali a smáli se. Z davu se vynořil Liam a přistoupil ke mně. Otřel mou slzu z tváře a objal mě.
„Neplač, Veru. Mám tě moc rád. Všechno nejlepší, sestřičko," řekl upřímně.
„Děkuju, ani nevíš, jakou mi to udělalo radost," on mě prostě vždy dostane. V dobrém slova smyslu.
Odtáhli jsme se od sebe a já přijímala dárky od všech oddaných. Děkovala jsem a děkovala.
Dárky byli velice krásné. Měla jsem radost i z těch obyčejných. Jedna holčička mi dala květinu. Eliz nad tím ohrnula nos, ale já jsem z ní měla větší radost, než z nějaké drahé cetky.

****

„Je čas jít, sestřičko,"řekl Liam.
Nasedli jsme na koně, spolu se dvěma stráži, jak poručila matka, a vyjeli jsme. Trvalo nám to asi deset minut, než jsme přijeli do nedalekého města.
„Vítám tě v Longfildu," řekl nadšeně Liam a ukázal na stráže, ať otevřou bránu, která vedla rovnou do města.
Zhluboka jsem se nadechl a jako první vstoupila do města. Bylo tu velice rušno a kočáry jezdily sem a tam. Děti pobíhaly, tančily a zpívaly. Byli tu i stánky s ovocem a dalšími věcmi.
Seskočila jsem z koně a šla od stánku ke stánku. Neustále se mi chtěli všichni klanět, ale já jsem jim mile pověděla, že dnes je můj velký den a přeji si, aby se chovali ke mně přirozeně. Bylo tu krásně.
Když jsme byli na odchodu, uviděla jsem opřeného starého pána o dům, jak se snaží přejít ulici, ale byl příliš velký ruch a ostatní lidé se předháněli jak diví. Neměl šanci.
„Počkat, stát!" Zvolala jsem na Liama a na stráže. Seskočila jsem z koně a šla za tím starým mužem.
„Pomohu vám," pověděla jsem mu nahlas, aby mě slyšel.
„Děkuji, děvenko," poděloval.
Nejspíš mě nepoznal. Ale mě to nevadilo, právě naopak. Byla jsem šťastná. Chytl se mě kolem ramen a já mu pomohla přejít cestu. Stráže ho asi zaslechli a šli za mnou.
„Už jste tady," informovala jsem toho mužíčka.
Odcházela jsem, ale stráže prošli kolem mě. Otočila jsem se a uviděla, jak jeden, myslím, že Sam, držel toho starce a druhý, James, vytasil meč. Co to chtějí proboha dělat?!
„Ne! Zadržte!" Přiběhla jsem k nim.
„Byl k Vám neslušný a zaslouží si patřičný trest," řekl Sam.
„Je starý a nejspíše mě jenom nepoznal. Okamžitě ho pusťte!" Řekla jsem jim rázně. Chvíli váhali, ale pak ho nakonec pustili.
„Není Vám nic?" Optala jsem se ho starostlivě.
„V pořádku. Už byste ale měla jít," ukázal na stráže, kteří nasedli na koně a čekali na mě.
„Dobře," usmála jsem se na něj a šla směrem k mému koni. Cestou jsem uslyšela něco jako"má dobré srdce" ale nebyla jsem si jista.
„Měla bys být dědicem ty, ne já," řekl mi Liam skoro u hradu.
„Budeš skvělý král," usmála jsem se na něj.
„Stráže, vy už můžete jet na hrad. Dorazíme sami," přikývli a odjeli.
„Máme přeci plán. Vzpomínáš?" Laškovně se usmál a kývl, ať jedu za ním. No jasně, kluci!
Jeli jsme docela dlouhou dobu. Cestu jsem zapomněla ale už u prvního stromu, který jsme potkali.
Dorazili jsme k rybníku, u kterého stáli osedlaní koně, ale jezdce jsme nikde neviděli.
„Pojď, asi si někam odběhli," slezl z koně Liam. Sedli jsme si k ohništi a čekali na kluky.
„Co myslíš? Bude pořád tak zamilovaná do roztomiloučkého Niallíčka?" Zasmál se jeden z nich. Jejich hlasy byli slyšet až sem. Nebyli daleko.
„Nech toho jo?! Já nevím, kdo byl do ní blázen," zasmál se nejspíš Ni. Konečně jsme spatřili tři vysoké postavy, které se ještě chvíli smáli. Pak nás ale uviděli a docela slušně se lekli.
„Ježíš, Liame!" Vykřikl podle vzhledu myslím, že Louise.
„Vypadáš hůř než naposled," vyjekl. Všichni jsme se rozesmáli. Přišli jsme blíže k sobě.
„Hromadný objetí?" Řekl Zayn.
Byl to krásný pocit. Všichni jsme se zaláskovaně objímali. Ale přišlo mi, že je nás nějak málo. Někdo tady chybí, ale kdo?

Kdo asi chybí?Co říkáte na druhý díl?
Koment a Vote
Love ya❤️ ℜoℕy