Brave

5.Útěk

Kapitola věnovaná mé lásině anonymous__13 .

„Veronico! Okamžitě odemkni! Princezna má své dveře vždy odemčené!" Vztekala se za dveřmi Eliz.

Otevřela jsem své oči a vzdychla. Blacka ten rámus vzbudil a běžel ke dveřím. Ne, ne, ne! Zaujal útočnou polohu a vypadalo to, že bude štěkat. Ne!

„Blacku! Blacku, pojď sem," potichu jsem na něj volala.
Šla jsem rychle pro něj a zavřela ho do skříně. Pak jsem se zhluboka nadechla, došla ke dveřím a otevřela. Elizabeth vlítla dovnitř a máchala rukama jako zblázněná.

„Tohle jsi udělala naposledy! Už nikdy se nebudeš zamykat! Jsou s tebou jen samé problémy," přišla ke mně.

Já jen bezbranně stála a koukala na ni.
„Ihned se převleč. Už jsi dávno měla být na snídani," šla rychlým krokem k mé skříni.

„Ne počkej!" Vykřikla jsem.

Bylo pozdě. Black vyskočil ze skříně a začal bláznivě štěkat na Eliz.

„Ááááá! Tak a dost. Co tady sakra dělá ten vlk?! Můžeš mi to vysvětlit?!" Chytla se za hlavu.

Black přestal štěkat a běžel za mnou. Vzala jsem ho do náruče a hladila ho po hlavě.

„Našla jsem ho v lese. Jeho matka zemřela a...," nedořekla jsem to.

„Jak v lese?! To nikdo nebyl s tebou?" Hněv z ní úplně vyzařoval.

„Ne, nebyl," sklopila jsem svůj pohled k zemi.

„Tak a konec doteď to bylo vše po dobrém, ale teď to bude po zlém!" Přiběhla ke mně a vzala mi Blacka z rukou.

„Ne! Ne! Prosím," brečela jsem.

Vzala mi ho a šla ven z pokoje. Běžela jsem za ní, ale zabouchla mi dveře před nosem. Rychle zamkla a já pak už jen slyšela rychlé, odcházející kroky.

„Ne, ne! Nenávidím tě!" Sjela jsem po dveřích dolů a držela se za hlavu. Začala jsem vzlykat. Opřela jsem se o kolena lokty a nechala svým emocím volný průchod.

„Tady už déle nebudu," řekla jsem odhodlaně.

„Co se stalo?" Uslyšela jsem ptát se Liama za dveřmi.

„Nevím princi, ale královna křičela na Veronicu a poté odešla," řekla vyděšeně nějaká služka.

„Liame!" Zoufale jsem křičela a bouchala pěstmi do dveří.

„Veronico!" Přiběhl ke dveřím a snažil se je otevřít.

„Zamkla mě tady," stoupla jsem si.

„Zavolej prosím Suzi. Potřebuju jí."

„Dobře," slyšela jsem ho odcházet.

Chodila jsem sem a tam. Konečně jsem uslyšela odemykání. Ve dveřích se vynořila
Suzi. Hned jsem ji šla obejmout.

„Liam mi řekl, co se stalo." Ještě teď mi tekly poslední slzy z očí.

„Kde je teď?" Odtáhla jsem se od Suzi a utřela si slzy.

„Řekla jsem, ať nás nechá osamotě a že ti pomůžu. Nechtěl souhlasit, chtěl jít za tebou, ale nakonec přeci jen souhlasil," řekla klidně.

„Suzi, já už tady být nemůžu a ani nechci! Odnesla pryč Blacka. Určitě ho zabije," zamlžily se mi opět oči.

„Je to tvé definitivní rozhodnutí, holčičko? Odejít odsud?" Zeptala se Suzi a neustále se mi dívala do očí.

„Definitivní," odpověděla jsem jí rázně.

„Ale tvůj kontakt s celým hradem zmizí."

„Já vím," podívala jsem se na zem.

„I s Liamem."

„Já vím, jsem na to připravená," řekla jsem sebejistě.

„Pak tedy jdeme do sklepa," chytla mě za ruku a já šla za ní.

Plížily jsme se potichu, co nejvíce to šlo. Po chvilce jsme konečně v cíly.
Seběhly jsme schody jako čilé laňky. Poprvé jsem si na sebe vzala celý oblek ušitý Suzi. Suzi mi poté přinesla i můj meč, který jsem dostala od kluků. Vzala jsem paruku do rukou a nasadila si ji. Vypadala opravdově. Vlasy mi nyní sahaly do výše ramen. Přehodila jsem si kapuci přes hlavu a chtěla jít. Chůva mě ale chytila za ruku.

„Dávej na sebe pozor. V kapse kalhot máš peníze na několik měsíců. Myslím, že nějakých 30 zlaťáků. V Lingfieldu žije muž jménem Daniel. Vyhledej ho a řekni mu, že tě posílám. Bude vědět," vtáhla mě ještě do objetí a dala mi pusu do vlasů.

„Ale co bude s tebou?" Podívala jsem se na ni starostlivě.

„Neboj se o mě. Budu ti posílat dopisy o tom, co se tu děje. Žij blaze, sluníčko," řekla Suzi a dala mi pusu na čelo.

„Mám tě ráda." Myslela jsem to vážně.

„Já tebe taky. Utíkej," oči se ji plnili slzami.

„To jsou slzy štěstí," řekla a ukázala, ať už utíkám. Naposledy jsem ji věnovala děkovný pohled a běžela nahoru.
Musím najít Blacka. Šla jsem neslyšně do vězení, kde by mohl Black být. Cestou jsem potkala pár sluhů, ale ty si mě nevšímali. Stráž ve vězení spala jako vždy. Dokonce mu z pusy tekla slina. Hnus.
Znechuceně jsem odvrátila zrak. Potichu jsem cupitala od cely k cele. Nikde jsem ale Blacka neviděla. Začala jsem zmatkovat. Zbývala poslední cela vzadu. Díky bohu, Black tam ležel celý nešťastný.

„Pst, Blacku," potichu jsem na něj zavolala. Black zvedl hlavu a zavrčel. Nepoznal mě.

„To jsem já," sundala jsem si kapucu z hlavy a usmála se. Přestal ihned vrčet a místo toho zavrtěl ocáskem. Přiběhl k mřížím a olízl mi obličej.

„Potichu," přiložila jsem si prst na ústa. Hlavně teď nesměl štěkat, jak má zvykem.
Vrátila jsem se ke strážnému a hledala klíče. Bingo! Měl je přicvaknutý k pásku u kalhot. To bude těžké.
Klekla jsem si na zem a pomalu sáhla na klíče. Vzala jsem do ruky kolečko, na kterém byli klíče a odepínák.
Pomalinku jsem ho zmáčkla. Cvaklo to. S přivřenýma očima jsem se podívala na strážného. Ten se zavrtěl a začal opět chrápat. Vzala jsem klíče do rukou a potichu běžela za Blackem. Odemkla jsem celu. Black po mě začal radostně skákat. Objala jsem ho a dala mu pusu na hlavičku.

„Tak a teď vypadneme," zašeptala jsem. Pomalu jsme šli směrem ke dveřím.

„Doufám, že jsi zase neusnul. Nechtěj, abych tě popravila!" Uslyšela jsem naštvaný hlas Elizi nahoře na schodech. Sakra! Kam teď?
Motala jsem se dokola. Hledala jsem jakýkoli východ, kudy bych odsud mohla utéct. Black do mě strčil čumákem a běžel k nejbližšímu oknu. Šla jsem za ním. Divila jsem se, že na něm nebyly mříže, jako na ostatních oknech. Nejspíš ho chtěli později zazdít.
Bylo hodně uzké, ale já naštěstí byla hubená, takže to pro mě nebyl žádný problém. Proklouzla jsem oknem a schovala se do keře, který byl pod oknem. Black skočil hned za mnou a sedl si vedle mě.

„No to snad ne!" Křičela nad námi má macecha.

„Ano, výsosti?!" Řekl rychle a ospale strážný.

„Utekl ti. Říkala jsem ti, že ho máš hned zabít!" Uslyšela jsem ránu. Nejspíše mu dala facku.

„Na královnu se nesluší mlátit své poddané," řekla jsem si se smíchem. Najednou vykoukla Eliz z okna. Rychle jsem se přikrčila.

„Kašli na vlka. Dojdi pro Veronicu," nakázala Eliz někomu.

Chtěla bych vidět její výraz, až jí řeknou, že jsem utekla. S Blackem jsme se pomalu proplížili kolem hradu. Naposled jsem se podívala na hrad.

„Budeš mi chybět, Liame," smutně jsem řekla a rozeběhla se směrem do města. Tímto oficiálně začíná můj nový život obyčejné dívky.

Dnes delší kapitolka :3 .Nakonec jsem děj změnila úplně jinak než jsem chtěla.Ale i tak to bude zajímaví.Děkuju za předešlé Vote a krásné komentáře.
Koment a Vote
Love ya❤️ ℜoℕy