World of elves [Probíhá Korekce]

7.kapitola

Za Tauriel přiběhne strážný elf. „Tauriel, skřeti se snaží dostat do království" vyhrkne. Tauriel i stráž se rozběhnou na hradby, kde končilo silové pole. Nebylo jich mnoho, ale hrozbu představovali. „Běž pro Legolase! Hned" křikne na strážného a ten ihned vyrazí pryč.
Legolas vejde do svého pokoje. Zabouchne dveře a vejde na balkón. Zavře oči a zhluboka se nadechne a vydechne. Opírá se o zábradlí a dívá se dolů do zahrad. V tom ho vyleká skřet, který leze po stromu v zahradě. Vytáhne rychle meč a přes silové pole mu usekne hlavu. V tom někdo vrazí dovnitř. „Pane, skřeti se snaží dostat se k nám" řekne mu. Legolas vyjde z balkonu a schová meč. „Kde je Lucia?" zeptá se ho a jde ke dveřím ven. „Netuším, pane. Z obřadních místností neodešla" Legolas už nic neřekne a běží tam.
„Vrať se ke mně. Jsi v nebezpečí. Pojď se mnou. Tam nemůžeš zůstat." Přemlouvá mě hlas, který slyším. „Ne, mám zde přátele, kteří mě potřebují. Nemůžu je zradit" odpovím. „Ty je přece nezradíš, oni to pochopí. Pojď ke mně. Nemusíš se o ně bát. Nepotřebují tě." Přemlouvá mě neustále. „Potřebují!" trvám si na svém. „Pojď za mnou" zkouší to znovu. „NE! NE!"
„NE!" vykřiknu a vzbudím se. Nade mnou se sklání Legolas. „Co ne? Jsi v pořádku? Já věděl, že je toho na tebe moc" řekne. Já se posadím. „Ne to není, jen mě neustále někdo volá k sobě." Odpovím. „Je možné, že někdo z Rivendellu?" zeptá se mě a pomůže mi, postavit se na nohy. „Ano. Možná Galadriel. Co se vlastně děje?" chytnu se za hlavu, protože jsem se nejspíš uhodila. Dost mi třeštila. „Napadli nás skřeti. Drží je tvé silové pole, závisíme jen na tobě. Pokud znova upadneš, je možné, že už ho neudržíš" konstatuje ustaraně. Zesmutním. Má pravdu. Já už to dlouho nezvládnu. Au! Bolí mě hlava. Znovu si promnu čelo. „Děje se něco?" optá se. „Ne nic. Pojďme za Tauriel a ostatními." Řeknu a hned vyrazíme.
„Pane bože." Řeknu, když uvidím tu armádu skřetů. Je to nepříjemný pocit, když vím, že je držím dál od nás jen já. „Zatím je to drží zpátky, ale nemůžeš je takhle držet věčně. Není jich moc" řekne Tauriel, která před chvíli přišla. „To zvládneme" vytáhne Legolas svůj luk. „Mám stáhnout silové pole a vpustit je vám tu?" oba přikývnou. „Tak to ne. Co když je jich víc? Přepadnou nás a pak už s tím nic neuděláme!" protestuju. „Neboj, my to zvládneme. Je nás víc a jsme chytří. Důvěřuj nám" řekla Tauriel. Zamyslím se. Podívám se na Tauriel. Poté na Legolase, který s vážným pohledem přikývne. „Dobře" souhlasím nakonec. „Dej všem vědět ať se postaví na místa" vyzve Legolas Tauriel. Přikývne a běží po schodech k hlavní bráně. „A co budeš dělat ty?" optám se ho. „Já je budu sestřelovat odsud s lukostřelci a zároveň na tebe dohlédnu. V nejhorším případě, jim půjdu pomoct dolů, ale věřím, že to tam Tauriel zvládne. Jako my všichni." Odpoví Legolas. „Mau renti!" zařve ze zdola Tauriel a vrátí se zpět k hlavní bráně. „Můžeš" vyzve mě Legolas a připraví se k výstřelu. Vytáhne šíp a namíří na svůj cíl. Zavřu oči. „Fiklas Gelsir. Valsentas ana Rendun" vyřknu opačné zaklínadlo a silové pole zmizelo. Skřeti zaútočili. Legolas střílel jednoho po druhém. Ani jednou neminul. Já tam jen tak sála a dívala se na celou tu bitvu. „Desis toro" řeknu a natáhnu ruce před sebe. Objeví se v nich luk a na mém boku pouzdro s šípy. Jeden si vezmu, natáhnu luk, namířím a vystřelím. Kolem hlavy Tauriel, přímo do skřeta mezi jeho oči. „Hmm, dobrá trefa, kde tě to naučili?" zeptá se s údivem Legolas. „To potom jo?" odpovím krátce a znovu namířím.
Pomalu nám docházely šípy. Už několikrát jsem je nám dodávala kouzly, ale skřeti, jako by neubývali. „Je jich čím dál tím víc, Lucio. To nemůžeme zvládnout!" vykřikne Legolas ve chvíli, kdy mu zase dojdou šípy. Podala jsem mu své pouzdro, aby mohl pokračovat. V tom uslyším meč za mnou. Já i Legolas se prudce otočíme. „Nechcete pomoct?" zeptá se Thranduil. Udiveně jsem se na něj podívala. Měl zbroj a v ruce svůj meč. Legolas se odvrátil a podíval se dolů na boj. Od severní strany přicházela armáda elfů z Rivendellu a útočila na skřety ze zadu. Byli v pasti. „Co ses tu tak najednou objevil?" zeptal se uraženě Legolas svého otce. „Věděl jsem, že vám tu budu chybět. Jdeme?" ukázal dolů. Legolas přikývl a oba poté seskočili z hradeb jako otec a syn. Vrhali se do velké bitvy beze strachu. Tak strašně ráda bych jim pomohla, ale nemám jak. Pomyslela jsem si. Zůstala jsem nahoře a střílela zbytky šípů po skřetech. Dolů jsem se neodvážila a neměla jsem zbraň. Cítila jsem se malinko odstrčená, ale jako lukostřelec jsem si vedla dobře. Pomáhala jsem jim, jak to jen šlo. Ke konci bitvy jsem už jen pozorovala to, jak skřeti utíkají pryč. Nebylo jich mnoho, jelikož jsme je všechny pobili.

Tato čás je malinko kratší, jelikož nadále následuje oslava a tu nechci do boje motat (mám na pc předepsaných minimálně dalších 10 kapitol). Tak jako každý den vydám jednu část. Děkuji a užijte si čtení ;)