World of elves [Probíhá Korekce]

12.kapitola

Cítila jsem, zář slunce. Ucítila jsem, svobodu a volnost. Vstala jsem ze země. „Co to děláš?!" zeptala se mě zima. Chladným hlasem, jako sníh. Rychle se přibližovala. „Jdu domů" odpověděla jsem. Věděla jsem, že mí přátelé uspěli, že našli Galadriel. „Nikam nesmíš odejít! Já to nedovolím! Už nebudu mít další šanci! Nenávidím ji!" ječela do bílého světla, které nás obklopovalo. Ale já věděla, že už jsem volná. V tu chvíli jsem před sebou viděla Galadriel. Měla jsem slzy v očích. Chtěla jsem ji obejmout. Chytila mě za ruce a kývla hlavou. Udělala jsem to samé a vyvedla mě pryč. Letěli jsme k nebi. Daleko od bílého světla, které už nikdy nechci vidět. Poprvé za život jsem byla tak šťastná, že jsem volná, svobodná a ničím a nikým nevázaná.

Pomalu jsem otevřela oči. Jako první jsem uviděla Galadriel, jak se sklání nade mnou. Usmívala se. Jakmile se mi zaostřil zrak, viděla jsem i okolí. Legolase, Tauriel, Mithrandira a stál tam i Thranduil. Ještě nikdy jsem je neviděla pohromadě. Chtěla jsem vyskočit z postele a cítit tu volnost. Poděkovat jim. Slyšet co se všechno stalo. Ale byla jsem moc slabá, zmohla jsem se na úsměv, pro všechny. Poté jsem znovu zavřela oči a usnula. Spokojená a nesvázaná jsem snila o nekonečném štěstí.

Všichni byli rádi, že je nyní všechno v pořádku. Jakmile zavřela oči, Tauriel se lekla a rychle přistoupila blíže ke Galadriel. „Co se stalo?" vyděsila se. „Je pouze vyčerpaná. Nezvládne tolik magie najednou, jako já nebo Mithrandir" otočí se jeho směrem. Gandalf se na ni usměje. Galadriel vstane a přistoupí k Legolasovi. „Jsem ráda, že je v dobrých rukou" řekne a Legolas s úctou přikývne. Galadriel zmizela. Jako to měla v oblibě. „Stejná matka, jako dcera" řekne Tauriel. „Já už také asi půjdu" začne Mithrandir. Tauriel ho ale zastaví. „Ale Gandalfe, zůstaňte, než se probudí. Určitě by vás chtěla vidět" přemlouvá ho. Gandalf nakonec zmírní a přikývne k souhlasu. Thranduil odchází, a všichni ostatní si jdou také odpočinout. Byl večer a Lucia se jen tak neprobere.

Cítila jsem se konečně volná. Byla jsem mezi přáteli, kteří si mě váží. Stejně jako já jich. Byla jsem šťastná a nespoutaná. Nyní jsem se ničeho nebála a neměla jsem z ničeho strach. Dostala jsem odvahu a sílu. Věřila jsem jim ale i sobě. Byly jsme spojení a velmi silní. Věděla jsem, že už mě přátelé nikdy neupustí a mohu se na ně kdykoliv spolehnout. Nikdy mě nezradí...

Nevím, kolik času uběhlo od toho, kdy jsem se probudila poprvé a spatřila všechny přátele pohromadě, ale bylo to už určitě dávno. Znovu jsem pomalu otevřela oči. Bylo přítmí. Rozednívalo se. Nikdo tu nebyl, teda, ani jsem nikoho neviděla. Pokusila jsem se vstát. S námahou jsem se posadila a spustila nohy z postele. Promnula jsem si oči. Chtěla jsem se postavit, ale byla jsem ještě moc slabá a neměla jsem tolik energie. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Rozhlédla jsem se po místnosti. Opravdu tu nikdo nebyl. Všichni ještě určitě spí. Po nekonečném načerpávání energie, jsem se konečně pokusila vstát. Přidržovala jsem se okraje postele a poté došla sama k balkónu. Chytila jsem se zábradlí a podívala se ven. Vycházelo slunce. Zavřela jsem oči a vnímala první paprsky tohoto dne na své kůži, vnímala jsem čerstvý vzduch v plicích. Užívala jsem si tento perfektní moment a pocit, že jsem šťastná. Dlouho jsem čerpala energii. Více než ze spánku. Za chvíli jsem byla plná této energie. Chtěla jsem vidět Galadriel a také Mithrandira. Odešla jsem z balónu a rovnou ke dveřím ven. Otevřela jsem a vyšla ven z pokoje. Bylo zde rušno. Netušila jsem však, z jakého důvodu. Rychle jsem sešla ze schodů a došla chodbou k Thranduilovu trůnu. Stál tam, a mluvil k elfovi. Jakmile elf odešel, Thranduil se otočil a spatřil mne. Usmál se. Na tenhle moment do smrti nezapomenu. Vidět krále, jak se usmívá, to nezažiji mnohokrát. „Zdravím tě" pozdravil mě vznešeně a přistoupil ke mně. „Také vás zdravím" oplatila jsem mu vznešený pozdrav a usmála jsem se. „Jsem rád, že jsi v pořádku" řekl starostlivě. Přikývla jsem k souhlasu. „Určitě tě rádi uvidí i Legolas s Tauriel. Jsou na hradbách" odpověděl a odcházel se věnovat svým povinnostem. Já si šla také po svém. Kráčela jsem po chodbách a uličkách království. Jakmile jsem došla na hradby, nikdo zde nebyl. Překvapilo mě to. V tom jsem uslyšela kroky, blížící se ke mně. Prudce jsem se otočila a než jsem spatřila osobu, která ke mně přistoupila, dostalo se mi vřelé objetí. Jakmile mě pustila ze svého sevření, poznala jsem Tauriel a objetí jí opětovala. „Jsem ráda, že tě vidím" řekla mi do ucha. „Já tebe taky." odpověděla jsem jí. „Ehm, mohl bych ji také pozdravit?" ozvalo se za námi. Tauriel mě pustila a já se otočila k Legolasovi. „Jsem rád, že jsi živá a zdravá" řekne. Přikývnu a usměju se na něj. „A já ti chyběl?" řekl hlubší hlas za Legolasem. Objeví se Mithrandir. Vrhla jsem se mu do náruče. Připomínal mi spíše mého dědu, než abych si ho věcně vážila, jako mocného čaroděje. Když jsem ho pustila, zeptala jsem se Legolase. „Proč má Thranduil tolik práce?" zajímalo mě. „To je Mirit en Kilit. Svátek svitu hvězd. A také jsme rádi, že vše dobře dopadlo" usmál se. Podívala jsem se na Tauriel, která stála za námi. Dívala se do dálky lesa. Vypadala, že něco tušila, byla hluboce zamyšlená. Legolas si toho také všiml. „Tauriel, pojď. Jdeme dovnitř." vyzval ji. Tauriel, jako by se probrala z nějakého transu, odpověděla jen přikývnutím. Všichni jsme se poté odebrali do království. „A jak to všechno bylo?" zeptala jsem se Legolase na cestě. „Tebe jsme mohli probrat pouze s pomocí Galadriel, Mithrandir si nevěděl rady" začal a usmál se, jelikož to Gandalf slyšel a hodil na něj vražedný pohled. Oba dva to mysleli pouze z legrace. Byli jsme šťastní a veselí. „A o Galadriel, tvé matce, nevěděl nikdo nic kromě Sarumana. Museli jsme proto jít do Roklinky. My tři, já, Tauriel a Thranduil jsme osvobodili Rivendellské elfy a přemohli skřety zatím-co Gandalf přemlouval Sarumana, ať toho nechá, ať se zbaví svého strachu. Nakonec, Gandalf vyhrál a Saruman vyhnal skřety z Roklinky a propustil Galadriel a Elronda. Galadriel tě osvobodila ze spárů temných sil a dál, už to znáš" dovyprávěl mi příběh. „Velmi jsi mě potěšil, Gandalfe. Ví o tvých skutcích má matka?" udělám si z něj srandu. Mithrandir se začervenal a my došli do obřadní síně, která se hemžila elfy. Což nebylo samozřejmé. „Je zde vždy na Mirit en Kilit tolik elfů? A mohou zde vůbec?" optala jsem se zvědavě. „Ano, je to jediná noc v roce, kdy zde mohou všichni z královsví" usmál se Legolas.

Tak tady je dalěí část! Nezapomeňte zanechat like,komentářa mi sledování ;) Na podporu pokrašování... Těšte se zíra na další část! Děkuji!