World of elves [Probíhá Korekce]

16.kapitola

Tak tady je další část! ;) Teprve teď to začalo být minulou kapitolou zajímavé. Tak tady to je ;)

Seděla jsem a dívala se na hvězdy nad hlavou. V tom si ke mně někdo přisedne. „Co tu děláš takhle sama?" zaptal se Thranduil. „Dívám se na noční oblohu. Vždy mě fascinovala." odpověděla jsem zaujatě, aniž bych spustila oči z oblohy a podívala se na něj. Moc mě to lákalo. „Moc ti děkuji" řekne Thranduil a já odvrátím pohled od oblohy a podívám se na něj. „Za co?" zeptala jsem se hloupě. „Za to co jsi udělala pro mě. Galadriel mi to vysvětlila. Doslova jsi mě probudila z mrtvých" usmál se nad touto myšlenkou a já také. Byla jsem za to ráda. „A už ses můj pane, smířil s Legolasem a Tauriel?" optala jsem se ho v největším tichu a odvrátila se pohledem. „Ano. Chci, aby můj syn byl šťastný a netrápil se nad tím." odpověděl s úsměvem a podíval se na oblohu. Stejným směrem jako já. „Tauriel ti už určitě o těch hvězdách něco řekla, viď?" řekl. „Ne to ne" podivila jsem se. Věděla jsem, že je má ráda, ale nic mi o nich neříkala. „Jsou tam naši předkové, ale i padlí z předešlých a dnešní bitvy. Jsou tam a dívají se na naše chyby v životech. Rozčilují se nad námi. Je tam naše paměť a každý obrazec představuje jinou událost v našich dějinách" vyprávěl mi. „Skoro jsi tam byl s nimi" zažertovala jsem. „Ano, ale díky tobě, nejsem" přikývla jsem. „Jsem rád, že jsi sem tenkrát přišla" řekl. „Ale není to zas tak dávno. Mluvíš, jako by to bylo před několika sty lety" odpověděla jsem a usmála se na něj. Podíval se mi do očí. „Máš výraz své matky. Krásné zeleno-modré oči s lehkým nádechem hnědé" řekl a mě zamrazilo. „Děkuji. Já jsem ráda, že se smějete. Věčně jste pouze vážný" řeknu mu, abych změnila téma ode mě. Nemám ráda pozornost, proto také nejsem uvnitř království. „Udržuji si respekt, to musím jako král" odpověděl. „Je škoda, že nejsi elfka" řekne. Byl najednou tak blízko. Byla mi najednou šílená zima ale zároveň horko. Srdce mi bušilo, jako splašené a tep mi stoupal. „Proč?" odvážila jsem pouze říci. Věděla jsem, co bude následovat a proto jsem se odvrátila a postavila se. Dívala jsem se do země a dlaně jsem měla nervozitou semknuté. „Promiňte" omluvila jsem se mu. Najdenou stál přede mnou a vzal mi mé ruce do svých. Měl velké dlaně, které mě hřály. V břiše jsem měla hotové peklo. Chtěla jsem to, ale také nechtěla, spíšejsem nemohla. „Proč se bráníš?" zeptal se smutně. „Já nemůžu, můj králi. Nejsem elfka a také jsem o mnoho let mladší. A jste král. Já pouze čarodějka" řekla jsem a neustále sledovala své bosé nožky. „Nejsi pouze čarodějka, jsi dcera Galadriel. Jsi velmi moudrá a mocná čarodějka" povzbudil mne. „Ale přes to, pane můj, jste král elfů. Já nejsem elf" opáčila jsem. Odrazovala jsem jej ikdyž jsem v hloubi duše nechtěla. Považovala jsem to však za zprávné.

„Tauriel, podívej se dolů" řekl Legolas a stál na balkóně svého pokoje. Tauriel k němu přistoupila. „To je Lucia" řekla, jakmile spatřila dvě osoby, stojící v zahradě. „A můj otec" dodal její odpověď. Nevěděl, co má na to říct. „Drží se ruku v ruce" opáčila Tauriel. „Možná jí jen děkuje za to, že ho oživila" nemůže Legolas uvěřit vlastním očím. „Lucia se mu brání, to nebude pouze děkování" upravila jeho slova. „Ale ona není elfka" protestuje Legolas. „A to ti vadí? Je to přítelkyně, Legolasi. Jestli ji Thranduil má rád, nech je. On nás přece také nechal pospolu" přemlouvala jej Tauriel. „Ale toto je něco jiného" brání se Legolas. „Ale není. Nech je a pojď dovnitř" chytne jej Tauriel za paži a snaží se ho dostat do jeho komnat. Legolas ji nakonec uposlechl a šel za ní.

„Má paní, tančíte báječně" pochválí Galadriel Mithrandir. Po několika tancích se vydali zpět za Elrondem. „Mithrandire, vadilo by ti, kdybych si tvou partnerku na chvíli vypůjčil?" zeptal se ho Elrond po jejich příchodu. „Nechte mě chvíli vydechnout, ano? A kde je vůbec moje dcera?" zeptala se. „Netuším, Galadriel. Lucii jsem už hodně dlouho neviděl" zamračil se Elrond. „Ale to je v pořádku. Viděl jsem ji jít do zahrad. Nemá přece ráda pozornost." opáčí Gandalf ke Galadriel. „Chtěla bych ji vidět, že je v pořádku. Omluvte mě" řekla a šla směrem k zadnímu vchodu a do zahrady. Uviděla tam Thranduila a kousek od něj stála Lucia a dívala se na oblohu. „Tak tady jsi. Zdravím Thranduile. Lucio, pojď. Gandalf by s tebou rád tančil" opáčila a ukázala dovnitř. „Vím, co vám leží na srdci, Thranduile" ř ekla telepaticky k němu, aby to Lucia neslyšela. Thranduil přikývl a Čarodějky poté obě odešly pryč. Thranduil se za nimi dlouho díval, ikdyž už tam dávno nebyly. „Lucio, je to král" řekla Galadriel na cestě do obřadní síně. „Ano, já vím" odpověděla jsem smutně. Když jsme došli k Elrondovi a Gandalfovi, Elrond nabídl ruku Galadriel a ta přijala. Kráčeli na parket. „Kde jsi byla?" zeptal se mě Mithrandir a upil svého vína. „V zahradách. Dívala jsem se na hvězdy" odpověděla jsem nezaujatě. „A určitě ne sama, viď?" řekl. Provokoval mě. „Nech toho, prosím. Alespoň ty" řekla jsem mu a odešla pryč. Nevěděla jsem, kam jdu. Šla jsem skoro poslepu. Prostě jsem se procházela tichem království. Sama. Přemýšlela jsem, ale nechtěla jsem myslet na to, co se stalo v zahradě. Došla jsem k pokojům krále a Legolase. Zastavila jsem se. Půjdu za Tauriel a Legolasem, určitě mi poradí. Zaklepala jsem a vešla. Legolas seděl ve svém křesle a Tauriel stála na balkóně a dívala se ven. „Zdravím" řekla jsem a zavřela dveře jelikož většina stráží byla v obřadní síni. „Stalo se něco?" zeptala se Tauriel. Legolas nic neříkal, ani se na mě nepodíval. Měla jsem pocit, že nás viděl. „Legolasi, ty jsi nás viděl, že?" řekla jsem smutně a otočila se k němu. Přikývl. „Já s ním nic mít nebudu. Je to tvůj otec a také král." snažila jsem se. „Asi bude lepší, když zítra odejdu s Galadriel do Lothlorienu" napadlo mě. „Ne to ne, Lucio." zastavila mě Tauriel. Legolas stále nic neříkal. „Ano Tauriel." řekla jsem a se slzami v očích jsem z místnosti odešla.

Děkuji za shlednutí, like, komentář či sledování ;) Těšte se na zítřek :)