World of elves [Probíhá Korekce]

3.kapitola

Calmë

Po celou dlouhou chvíli jsme spolu již nepromluvili. Syn krále jen tupě hleděl před sebe nebo do země. S každým dalším krokem byl více nesvůj.

Sotva jsme vstoupili do zahrad, už se k nám hrnula statná zrzka. ,,Kde jsi.." zbytek věty zůstal čistě viset ve vzduchu, při jejím pohledu na Legolase.

,,Mám halucinace? Jen hraješ si mou myslí, čarodějko?" prohodila a já se musela usmát.

,,Čas na mluvení bude jistě velmi brzy. Nyní ale musí Thranduil vědět, že se jeho syn vrátil. Jsem si jistá, že bude mít ohromnou radost" rozzářila jsem se a už vesele poskakovala směrem k paláci. Nebo jsem si to alespoň myslela.

,,Calmë!" křikla za mnou Tauriel a tak jsem se velmi rychle zastavila. ,,Opačný směr" podotkla a já se ušklíbla nad svou vlastní chybou a orientací. Vydala jsem se tak tedy jinou cestou.

,,Kde jsi byl? A hlavně proč?" nechápala Tauriel stále, nemohla si ony otázky nechat pro sebe.

,,Jsem zpátky, to je důležité" odvětil jí. Následně mne doběhli a vedli, jelikož jsem mezitím zase stihla zabloudit.

,,Můj králi.." oslovila Tauriel Thranduila a uklonila se. Já jen přišla a postavila se bokem. Nehodlala jsem překážet.

,,Legolas se vrátil. Váš syn je opět doma" vyřkla docela rozklepaným hlasem, jako by tomu ona sama ne zrovna moc věřila.

Thranduil zprvu také nevěřil, ale jakmile se z poza jejích zad vynořila vysoká a statná postava, ihned byl na nohou.

,,Synu.." šeptnul spíše pro sebe a sešel schody až k nim. Tauriel učinila krok zpátky a stala se, stejně jako já, pozorovatelem.

,,Věřím, že jsi našel toho, o kterém jsem ti vyprávěl.." usmál se a Legolas slabě přikývnul. Věděla jsem, koho popisují. Sama jsem je na svých cestách jednou mohla spatřit. Přesto oni netušili, že jsem je pozorovala. Zelený lístek a chodec se stali velmi dobrými přáteli.

,,Ale,.. proč jsi se vrátil?" nechápal Thranduil. 

,,Chyběl mi domov.." osvětlil půlku pravdy a jeho otec nebyl slepý ani hloupý. 

,,Ano to jistě.." zamračil se najednou a já tušila, že to nebude pěkný rozhovor. Tauriel nechápala, i když se vše točilo právě okolo ní.

V tom přiběhl jeden ze strážných elfů a přerušil narůstající napětí, mezi královskou dvojící. „Pavouci se vrátili, napadají les pane. Co máme dělat?" vyhrkne udýchaně.

„Vezměte své nejlepší muže, Legolas s Tauriel vám pomohou" ani na vteřinu Thranduil neváhal s odpovědí.

Legolas se rozeběhl po schodech a Tauriel rychle za ním. Já zde zůstala stát a jen pozorovala vše okolo sebe. To se mi ani trochu nelíbilo.

„A co já?" zajímala jsem se docela uraženě. Král se otočil zády ke mně a vydal směrem k trůnu.

„Zdali si tak věříš, můžeš jít s nimi" odpověděl král a usedl na svůj trůn. Přesně toto jsem chtěla, musela jsem dokázat svou loajalitu. Potřebovala jsem jejich důvěru.

Uklonila jsem se a bez váhání spěchala za skupinkou. Když jsem kapitánku stráží a Legolase dohnala, oba na mě hodili nechápavý pohled.

„Nějaký problém?" optala jsem se jako by nic zcela vesele.

„Problém? Opravdu? Jaké jsou tvé zkušenosti v boji?" zajímal se povýšeně Legolas.

„Umím pracovat s lukem i dýkami. Přesto mé umění spočívá v zaříkání" usmála jsem se. Nevěřili mi, ani jeden z nich.

,,Na to teď není čas. Král jí věří a ona sama sobě také. Teď musíme vyhnat nepřítele" vyřkla vážným tónem Tauriel a vydala se k hlavní bráně, kde už byli přichystáni elfové a vyčkávali na nás. 

Postupovala jsem s elfy v čele s Legolasem a Tauriel. Když jsme se blížili, rozdělili se. Bedlivě jsem pozorovala elfí strategie a postupy při sledování nepřítele.

Schovávali se v korunách stromů a domlouvali speciálními znaky, jež byly lehko srozumitelné a pochopitelné.

„Jak mohu pomoci?" optala jsem se Legolase. Ten zapřemýšlel.

„Nemám zdání, buď naší zálohou. Je jich moc a kdyby se něco zvrtlo, pomůžeš nám" odpověděl. Naštvalo mě to, nehodlala jsem jen sedět a koukat.

Připlížila se k nám Tauriel. Byla na obhlídce okolí a měla zjistit, jak početnou skupinu máme proti sobě postavenou.

„Je jich příliš. Nevím kde se tu tak najednou vzali. Ale zvládneme to" podala hlášení, přesto mezi nimi bylo stále jakési napětí.

„Nepochybně ano. Na místo. Dám povel" rozkázal a Tauriel potichu zmizela. Jakmile se ohavná stvoření rozdělila a rozestoupila tak, aby byli na jednoho elfa maximálně dva osminozí, dal povel k útoku.

„Vpřed!" křiknul a sám seskočil dolů. Elfové se vynořili ze svých úkrytů a následovali jej. Já byla nucena pozorovat..