World of elves [Probíhá Korekce]

21.kapitola

Nakonec jsem se zhluboka nadechla a otevřela je. Vešla jsem dovnitř. Scházela malé schůdky. Uviděla jsem ho. Stál u jezírka se skleničkou vína v ruce. Podíval se na mě a já ztuhla. Odložil skleniču a popošel ke mě. Nebyl moc blízko. Nic neříkal a já také ne. Nezmohla jsem se ani na jediné slovo. Nevěděla jsem, co mu mám povědět.  Bylo ticho. Nakonec jsem ze sebe dostala pouze pár slov. ,,Legolas přijel do Lothlorienu s tím, že se o tebe bojí" začala jsem. Thranduil jen stál a díval se mi do očí. Bylo to velmi depresivní až stresující. ,,Přijela jsem" ukončila jsem svou větu. Přistoupil ještě blíže. Bála jsem se. Klepala jsem se. ,,Ano?" řekl jen. Přikývla jsem na souhlas. ,,Víš..." začala jsem ale zasavila jsem se, jelikož mě Thranduil chytil za ruce. Srdce mi bušilo jako splašené. Třepala jsem se, jako před velkou bitvou, kterou nemůžeme vyhrát. Ne-li hůř. Bylo to nekonečné. Tak nekonečná doba, ikdyž trvala jen pár vteřin, možná minut. Dívala jsem se na naše ruce. ,,Je ti zima?" zeptal se starostlivě jelikož jsem se klepala jako při -30 stupních. ,,Ne" odpověděla jsem nejistě. Asi zjistil, že mě to vykolejilo a poodešel ode mě.

Legolas chodil po pokoji a čekal, jak vše dopadne. ,,Nesmíš být nervózní" řekne Tauriel, která seděla u stolu a pozorovala jej. ,,Nejsem" řekne tvrdě. Zasavil se a naslouchal. ,,Co to děláš?" zeptá se ho Tauriel. ,,Pšt" odsekne jen. Tauriel se na něj udiveně podívá. Legolas šel ke dveřím ven a Tauriel rychle za ním. Venku stáli elfové a na něco čekali. ,,Co se tady děje?" zeptal se vážně Legolas. Najednou mu došlo, že použil stejný hlas jako Thranduil.
,,Čekáme na přítomnost krále" odpověděl jeden. ,,Dobrá, tak ale to by jste měli jít k trůnu, kde vás král přijme, ne zde před jeho komnatami" rozehnal je a všichni odešli pryč. Teď tam stál, ale nevěděl, jestli může vejít nebo ne. ,,Nemůžeš tam jen tak vpadnout" řekla Tauriel. Legolas si ale myslel pravý opak a tak otevřel dveře. Vešel dovnitř a viděl, jak stojí naproti sobě. Lucia odskočila od Thranduila jako malá hravá srnka, jelikož je spatřila. ,,Co se děje Legolasi?" řekl Thranduil a otočil se jeho směrem. ,,U trůnu na tebe čeká mnoho elfů, kvůli audienci" odpověděl Legolas. ,,Dobrá. Jsi můj budoucí nástupce a tak si myslím, že to vyřídíš sám" řekl a Legolas nevěřil tomu, co právě slyšel. ,,Ano?" zmohl se jen na toto. Thranduil přikývl a chtěl se vrátit k čarodějce, ale když si jí tak přestali všímat, zmizela.

Bloudila jsem po lese. Co jsem to  provedla? řekla jsem si. Nemůžu žít s králem elfů. To opravdu ne. Ale on si to tak přeje. Nevěděla jsem, co dělat. Proč jsem tam tenkrát přišla?! křičela jsem na sebe v duchu. Měla jsem neuvěřitelné výčitky svědomí. Jako nikdy před tím.  Chtěla jsem být šťastná, a i král by byl šťasten. Ale prostě a jednoduše to nejde.
,,Neschováš se před tím!" slyšela jsem Elrondův hlas. ,,Lucio, je to král" hlas Galadriel. ,,Nemůžete být spolu!"   ,,Neutečeš před tím!"   ,,Je to elf! Král elfů"    ,,Ty jsi čarodějka!"   ... Hlasy mi křičely v hlavě. ,,Dost... už dost. Už nechci!" řekla jsem si. Byla jsem rozhodnutá zmizet. Sundala jsem si z hlavy čelenku. Prohlížela jsem si ji.
,,Vím, co chceš udělat" řekla Galadriel. Stála za mnou, ale já se neotočila. Dívala jsem se na čelenku.   ,,Nemám jinou možnost" řekla jsem. Otočila jsem se k ní a podala jí čelenku se slovy ,,Je mi to líto" Posmutněla jsem. Ano, bude mi chybět Galadriel, Mithrandir, Legolas, Tauriel a Thranduil. A celý můj život. Sousředila jsem se. Pomalu se začal zvedat vítr. Nejdříve si s korunami stromů jen slabě pohrával, ale za chvíli už je skoro vyvracel. Obloha se zatemněla jako před velkou bouří. Za chvíli padala vločka. A pak další a další. Začalo prudce chumelit. Měla jsem zavřené oči a soustředila se jen na kouzlo.

Galadriel nemohla nic udělat. Mohla, ale nechtěla, byla to její volba. V tom přiběhl Legolas s Thranduilem.                 ,,Galadriel?!" zařve Legolas do chumelice. ,,Co se to děje?!" ptá se Legolas. Galadriel ale nic neodpověděla. Thranduil hned přišel k Lucii.

Soustředila jsem se, ale v tom mě někdo chytl za ruku a já se přestala soustředit. Otevřela jsem oči. Thranduil. ,,Co to děláš, Lucio?" zeptá se mě. Skoro jej nebylo přes vítr slyšet. ,,Odcházím" odpovím mu velmi tiše.    ,,Ne to ne, to ti nedovolím." řekne a já se mu podívám do očí. Legolas s Galadriel to celé sledovali. Ani jsem o nich nevěděla. ,,Vzpomeň si na to, co jsi tu všechno prožila. Na to co se stalo, dobré či zlé. Mysli na Tauriel, Legolase nebo na svou matku. Budeš jim velice chybět" řekne a já se dívám do země. Ach ano, měl pravdu. Sníh ustával. ,,A budeš chybět také mě" po techto slovech mi ukápla slza. Otočila jsem se na něj. ,,Já" začala jsem. Nadechla jsem se. ,,Já se moc omlouvám" slzely mi oči. Ale nechtěla jsem se dát před Thranduilem do breku. Ale nevydržela jsem to a vrhla se mu do náruče. V tu chvíli přestal foukat vítr, přestalo sněžit. ,,Děkuji" zašeptala jsem. Pustila jsem ho a teprve teď jsem si všimla Legolase. Stál vedle Galadriel, která vypadala velmi smutně a nešťastně. Měla mě zastavit, ne mě podporovat. Legolas jí jemně vzal z ruky moji čelenku a přistoupil ke mě. Nasadil mi ji. ,,Ty jsi Lucia. Mocná čarodějka s velkou budoucností a nesmíš se hned vzdát." řekl mi a já přikývla.