The Blogger

1. část

Konečně, konečně nová povídka! Budu moc ráda, když se vám bude líbit stejně jako Two Sides. 

Užijte si jí! :)

1. Harry's POV

Celý roztřesený jsem se posadil na lavičku. Už se to stalo zase. To, čeho jsem se každý den obával se stalo znovu. Znovu jsem zažil záchvat paniky.

Většina lidí pravděpodobně neví, co záchvat paniky je. Mluvil jsem o tom se svojí psycholožkou, ke které jsem začal chodit, když se moje panické záchvaty začaly zhoršovat natolik, že jsem nemohl normálně vyjít na ulici bez toho, abych skončil tak, jako jsem teď: rozklepaný na lavičce se slzama v očích.

Moje psycholožka je starší paní jménem Jane, která se na mě pokaždé usmívá, když vejdu k ní do ordinace. Svěřil bych jí úplně všechno, možná i víc než své vlastní rodině a přátelům. Jmenuje se Jane a pokaždé když se usměje, dělají se jí ďolíčky ve tvářích, stejně jako mně. Kdybych mohl, bral bych jí za svojí babičku, nebo tak něco.

Jane mi hned poprvé, co jsem u ní byl, vysvětlila co se se mnou děje. Záchvat paniky je horší projev pocitu úzkosti, kterým jak Jane řekla, trpí hodně lidí na světě. Ve chvíli kdy na mě jde panický záchvat, mám pocit, že na mě všechno padá, je mi buď moc horko, nebo zima, srdce mi tluče strašně rychle a špatně se mi dýchá. To nejhorší na tom je, že se mi to všechno vytváří jen v mé hlavě. Všechny tyhle pocity vlastně nejsou skutečné a tak mě to nijak neohrožuje na životě. Možná to zní jako nic, ale ve skutečnosti záchvat paniky opravdu není vůbec nic příjemného.

Jane mi řekla, že se to obvykle děje lidem, kteří v životě zažili nějakou traumatickou událost. „Nestalo se ti v dětství něco špatného?" ptala se mě. Ať jsem přemýšlel jak jsem chtěl, nevzpomínal jsem si na žádnou traumatickou událost, díky které by se mi tohle všechno mohlo dít. Na svoje úplně rané dětství jsem si nepamatoval vůbec. Všechno, co jsem věděl jsem měl od svojí adoptivní matky, Anne. Ano, jsem adoptovaný. Anne mi řekla, že si mě vzala ve čtyř letech z dětského domova, kde jsem byl, protože moje pravá máma zemřela při autonehodě a můj pravý táta se o mě nezvládal starat, a tak mě dal do dětského domova. Vůbec si na svoje pravé rodiče nevzpomínám. Vím, že když jsem byl malý, byl jsem na tátu často dost naštvaný, protože mě jen tak odložil. Jak jsem ale vyrůstal, bylo mi to čím dál víc jedno. Anne sice hodně pracovala a tak jsem ji moc často neviděl, ale měl jsem se u ní skvěle a celý život se o mě starala jako o vlastního, takže jsem si nemohl stěžovat. A nestěžoval.

Přibližně po dvaceti minutách mě panika přešla. Vždycky to tak je, odejde to stejně rychle, jako to přišlo.

Vstal jsem a rozhodl jsem se, že nejlepší asi bude jít domů. Přestože už jsem byl docela klidný, pořád jsem se cítil slabě. Jane mi radila, abych chodil sportovat, nebo si psal deník. Řekla, že sportování nebo to, když se ze svých starostí vypíšu pomáhá. Ale sportovat mě nějak extra nebaví a psát si deník? Nejsem holka.

Když jsem dorazil před dům, kde jsme s Anne bydleli, chvilku jsem se zastavil a prohlédl si ho. Měl jsem tohle místo rád. Náš domek byl jeden z těch řadových na okraji Londýna a jak Anne vždycky říkala, a já jí to musel potvrdit, byl v naší ulici nejhezčí. Na předzahrádce rostlo plno kytek, které tam máma dala, když byla jedním časem blázen do zahraničení a i celkově byl dům čistý a udržovaný.

Vešel jsem dovnitř a rozhodl jsem se, že si dám sprchu. V koupelně jsem se zadíval do zrcadla.

Koukal na mě vysoký osmnáctiletý kluk s jasně zelenýma očima. Svoje oči jsem měl na sobě nejraději. Vždycky jsem si podle nich představoval svojí pravou mámu. V mých představách měla dlouhé tmavé oči a zelené oči, stejného odstínu jako ty moje. Bohužel se asi nedozvím, jestli to tak opravdu bylo. Moje jsou hnědé a kudrnaté. Ať dělám co chci, nejde s nimi nic dělat, nedrží ani za nic svůj tvar. Odhrnul jsem si je z očí. Byly už dost dlouhé a potřeboval bych ostříhat, pořád jsem to ale odkládal. Věděl jsem, že když se usměju, udělají se mi ďolíčky, teď jsem se ale neusmíval. Na to jsem nebyl zrovna v nejlepší náladě.

Stoupnul jsem si do sprchy a nechal jsem horkou vodu, aby mi stékala po hlavě, po zádech, po nohou. Prostě jsem takhle stál a vychutnával jsem si ten pocit. Horká sprcha pro mě byla lék na všechno.

Mezitím jsem přemýšlel nad radami od Jane. Nechtěl jsem si psát deník, ale už dlouho jsem uvažoval nad tím, že si založím blog. Blog, na který se vypíšu ze svých starostí. Blog, který budou číst lidé, kteří jsou na tom podobně jako já. Jestli bude můj blog úspěšný, můžeme si navzájem pomáhat. Jenom na něj nesmí přijít nikdo ze školy.

Ve škole jsem měl pověst toho, kým jsem vůbec nebyl. Všichni ve škole, ať se zeptáte kohokoliv, mě považují za sukničkáře. Nejvtipnější na tom je, že se mi v životě žádná holka nelíbila. Nikdy jsem žádnou holku nemiloval. Nikdy jsem s žádnou holkou nechodil. Jsem divný? Nevím. A nevím, proč jsem pro všechny sukničkář. Bavím se s holkama, ale jsou to kamarádky a nic víc. Možná se líbím já jim, ale o to se nijak nezajímám.

Když jsem usoudil, že kdybych stál ve sprše déle, Anne by asi zešílela při pohledu na účet za vodu, vylezl jsem ven. Byl jsem už rozhodnutý. Založím si blog o svém životě.

Když jsem se oblékl, zapnul jsem notebook. Asi po půlhodině už zbývalo jen doplnit jméno blogu. Přemýšlel jsem. Jak by se měl jmenovat? Je to blog o mě, takže jako já? Napsal jsem: harrystyles.uk. Při pohledu na to jsem se musel zasmát. Moje jméno tam vypadalo tak důležitě. Potom jsem klikl na potvrdit. A bylo to.

Začal jsem psát svůj první příspěvek. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že tenhle blog mi obrátí život naruby.

Kde mě najít :)

facebook: https://www.facebook.com/kristyna.liznerova.7

youtube: https://www.youtube.com/channel/UCQHGIGRFpEEe_imoEauHLBA

instagram: https://www.instagram.com/kris_liznerova

twitter: https://www.twitter.com/tyynal14