The Blogger

22. část

Harry's POV

Druhý den měla Anne volno, a tak rozhodla, že ho strávíme spolu. Nic jsem nenamítal. Sice mě trochu mrzelo, že ho nebudu moct strávit s Louisem, ale jelikož se nestávalo moc často, aby Anne nebyla v práci, byl jsem rád, že si s ní popovídám i jinde než doma. Napsal jsem Louisovi omluvnou smsku a doufal jsem, že se nebude zlobit.

Anne napadlo, že by jsme si mohli zajít na ovocný koktejl do nákupního centra. Do toho stejného, ve kterém jsem byl nakupovat s Niallem. Byl to takový náš menší zvyk dříve, když jsem byl malý. V neděli jsem měl totiž vždycky nervy na pochodu z dalšího týdne školy, a tak mě Anne pokaždé vzala na jahodový koktejl s extra porcí šlehačky a já jsem na své starosti velmi rychle zapomněl. Jak jsem rostl, nějak z toho zvyku sešlo, ale bylo hezké si to znovu zopakovat.

Od té doby, co jsem poslal Louisovi zprávu jsem snad každou minutu kontroloval mobil, jestli neodepsal, ale nestalo se tak. Je snad naštvaný? Doufal jsem, že ne.

Když jsme si s Anne sedli do naší oblíbené kavárny, objednal jsem si jahodový koktejl s extra porcí šlehačky a Anne latté a dýňový koláč, to samé, jako vždycky. Zatímco jsme čekali, až nám přinesou naší objednávku, Anne se zjevně rozhodla být matka hodně-se-zajímám-o-svého-syna a začala mě bombardovat otázkami týkajících se mého života.

„Tak co Harry, jak ti to jde na fotbale?" Zeptala se mě.

Pomyslel jsem si, že kdyby mě viděla na tréninku, nejspíš by mě honem rychle přihlásila na nějaký jiný sport.

„Skvěle." Zalhal jsem. „Mám pocit, že se zlepšuju."

Anne se na mě usmála. „Věděla jsem, že ti to půjde." Věnoval jsem jí úsměv a napadlo mě, že mě rozhodně nikdy na tréninku vidět nesmí.

„Víš Harry, mám pocit, že od té doby co tam chodíš, nemáš tolik panických záchvatů, nebo ano?"

„Taky mám ten pocit. Rozhodně to je lepší." Přikývnul jsem. Možná to ale není tolik fotbalem, jako fotbalovým trenérem, pomyslel jsem si. Ještě že Anne neumí číst myšlenky. Doufejme.

Anne se vítězoslavně usmála. Byl to úsměv typu jsem-matka-která-vyřešila-divnou-psychickou-poruchu-svého-syna.

„Tak mě napadá," Dodala. „řekl jsi ještě někomu jinému o své orientaci?"

Zavrtěl jsem hlavou. „Jen Jane." Cítil jsem jak rudnu.

„Nemáš se za co stydět, víš to, že ano Harry?" Přikývnul jsem. Potom nám naštěstí servírka přinesla naší objednávku a tak jsem byl ze spárů otázek Anne osvobozen.

Pil jsem svůj koktejl a Anne si nabrala na lžičku dýňový koláč.

„Napadlo mě, že jsem ti neřekla, že jsem volala panu Tomlinsonovi, abych mu poděkovala, že se o tebe tenkrát postaral." Sakra. Nechtěl jsem se bavit o Louisovi. Neumím lhát. Jestli o něm budeme mluvit, Anne za chvilku pozná, že mezi námi není obvyklý vztah trenéra a jeho studenta.

Zhluboka jsem se napil koktejlu, abych získal čas. „Jo, je fajn." Odpověděl jsem nakonec.

Cítil jsem na sobě něčí pohled, a tak jsem se rozhlédnul po kavárně, abych zjistil, kdo na mě tak nevychovaně zírá. Zahleděl jsem se k baru, když jsem se najednou topil v pohledu známých arogantních modrých očí. Stál u pultu a zjevně si něco objednával. Pan Tomlinson osobně.

Na jednu stranu bych se za ním nejraději rozběhnul, ale na tu druhou jsem doufal, že bude dělat, že nás nevidí a odejde. Bohužel, Louis si to rázným krokem zamířil přímo k nám. To ne. To ne. Neumím hrát. Neumím lhát. Neumím předstírat, že mezi námi nic není. Neumím –