The Blogger

35. část

Harry's POV

Cítil jsem menší slabost v nohou a žaludek se mi svíral nervozitou. Dětský domov vypadal přesně, jak jsem si ho pamatoval. Chci tím říct, kdybych si na něj chtěl vzpomenout, nevybavil bych si jeho podobu, ale když jsem tady stál a koukal na tu budovu, napadlo mě, jak jsem někdy mohl zapomenout, jak vypadá. Nic se na něm nezměnilo.

Byl postavený ve staroanglickém stylu, stěny z červených cihel a tmavá střecha. Kolem domu se rozprostírá obrovská zahrada. Jen matně si pamatuji, že jsem si na ní někdy hrál. Ironií je, že kromě takových menších záblesků vzpomínek si z dětského domova nepamatuji vůbec nic. Nevím, jestli jsem tam byl šťastný, nebo ne. Samozřejmě, určitě jsem smutný byl, vždyť jsem se tam dostal, protože jsem ztratil rodinu. Ironií je, že ani na ní si nepamatuji. Ale dnes byl čas pro mé odpovědi. Doufejme.

Cítil jsem lehký osten výčitek kvůli Louisovi. Neřekl jsem mu, kam se chystám. Myslel si, že jsem v knihovně a abych mu to dokázal, půjčil jsem si několik knížek. Nerad jsem mu lhal. Ale vlastně nelžu, jen mu neříkám všechno, ne? V hloubi duše jsem věděl moc dobře, že to je v podstatě to samé. Ani jsem si nebyl jistý, proč mu to nechci říct. Možná proto, že se vždycky chová tak nějak zvláštně, když mluvím o své minulosti, o své biologické rodině, o adopci. Možná o tom jen nerad mluví kvůli mně.

Zhluboka jsem se nadechnul, abych zahnal stoupající nervozitu a vykročil jsem v před. Prohrábnul jsem si rukou vlasy a nejistě jsem se ohlížel za sebe, jako kdyby brána ven byla moje úniková cesta. Nebyl jsem si jistý, proč jsem tak nervózní. Mohou mi taky říct, že si o mě nic nevědí a že můžu zase jít. Na jednu stranu jsem v to doufal, ale na tu druhou jsem moc dobře věděl, že bych z toho byl velmi zklamaný. Možná je ta nervozita prostě ve mně, stejně jako to, že nemám rád setkání s cizími lidmi. Děsil jsem se toho, abych zrovna teď, v tu nejnevhodnější chvíli nedostal panický záchvat. Poznávat cizí věci je pro mě už tak dost těžké, takže myslím, že zjištění nových věcí o mé minulosti, o které nevím vůbec nic, bude pro mojí psychiku pořádně těžká zkouška.

Otřel jsem si o džíny ruce, které se mi nervozitou potily a zazvonil jsem na zvonek. Zatímco jsem čekal, než mi někdo přijde otevřít, uvažoval jsem, jestli bych se neměl raději otočit a dát se na rychlý útěk.

Než jsem to stačil udělat, dveře se otevřely a stála přede mnou mladá žena. Ve tváři měla nechápavý výraz. Věděl jsem přesně, že uvažuje nad tím, co tu dělám. Příliš starý, abych mohl do dětského domova a příliš mladý, abych tady byl kvůli adopci nějakého dítěte.

„Přejete si?" Zeptal se mě.

„Eh..." Nevěděl jsem jak začít. „Víte, před třinácti lety jsem tady žil a chtěl bych zjistit něco více o době předtím." Připadalo mi, že hůře jsem to říci nemohl. Napůl jsem očekával, že přede mnou zabouchne dveře.

„Pojďte dál. Dovedu vás za ředitelkou." Řekla místo toho a gestem mi naznačila, abych šel za ní. Po cestě jsem se po domě prohlížel. Nikdy bych si na to, jak to tu vypadalo nevzpomněl, ale teď, když jsem tu byl, mi tohle místo připadalo moc dobře známé.

Zastavili jsme se až v posledním patře.

„Tady prosím." Řekla a ukázala na dveře před námi. Potom se se mnou rozloučila a šla po svých.

Cítil jsem se ještě nervózněji, než předtím, tam venku. Zvedl jsem ruku a zaklepal jsem. Zevnitř se se ozvali kroky a potom se otevřely dveře a přede mnou stála starší paní.