The Blogger

7. část

7. Louis' POV

Přišel jsem domů a byl jsem naštvaný na celý svět. Ani jsem si nebyl jistý, proč mi Harry tak vadí. V hloubi duše jsem to ale věděl moc dobře. Protože mě strašně přitahuje. Přitahuje mě a já si to nechci připustit, tak jsem na něj protivný. Nechci ale, aby se mi líbil. Nemůže. Je proto několik důvodů.

Znám ho pár hodin. Učím ho fotbal, takže jsme ve své podstatě ve vztahu student a žák. Je o sedm let mladší. A je na mě moc nevinný. Taky nejspíš nebude jako já. Přišel mi jako ten typ kluka, kterému holky padají k nohám. Navíc, nejsem nezadaný, mám přítele. Stana. I když to mezi námi poslední dobou skřípalo, byl jsem si jistý tím, že to je jenom přechodný stav. Stan je totiž ze stejného těsta jako já. Žádné neviňátko. A poslední a nejhlavnější důvod je ten, že pokud je Harry tím, kým si myslím že je – a hluboce doufám, že se mýlím – budu si nejspíš muset sbalit kufry a odstěhovat se na jiný konec země, nebo nejlépe rovnou na jiný kontinent. A do toho se mi opravdu nechtělo.

Když jsem přišel domů, zjistil jsem, že Stan ještě není doma. Byl jsem docela rád. Ráno jsme se zase pohádali, kvůli blbosti – začalo to tím, jestli je lepší arašídové nebo burákové máslo – a pak už jsme na sebe doslova řvali. Oba se totiž dokážeme lehce vytočit.

Bydlíme v samém centru Londýna. Dům je zvenku hezký, ale náš byt nijak extra zařízený není. Máme tu jenom nejdůležitější věci. Možná to je i z toho důvodu, že se tu zdržujeme tak málo.

První, co jsem udělal bylo, že jsem si zapálil cigaretu. Vyklonil jsem se z okna a zamyšleně jsem hleděl na rušnou londýnskou ulici pod sebou. Zatímco jsem vyfukoval kouř, snažil jsem se pročistit hlavu. Pořád se mi ale v mysli zjevoval jediný obrázek. Zelené oči, perfektní rty a kudrnaté vlasy. Byl jsem tak ponořený do svých myšlenek, že jsem málem nadskočil, když mě oslovil Stan. Vůbec jsem nepřišel, že přišel.

„Ahoj." Pozdravil mě s lehce chladným pohledem. Zjevně na naší ranní hádku ještě nezapomněl. No, já taky ne.

„Čau."

„Jaký jsi měl den?" zeptal jsem.

Pomyslel jsem na Harryho a přál jsem si, aby se radši zeptal na něco jiného.

„Jako vždycky." odpověděl jsem nakonec neurčitě.

Stan už nic dalšího neříkal. Ani jsme se nepolíbili na uvítanou, jako vždycky. Trochu mě to zamrzelo, ale smutek rychle vystřídal vztek. Ať si je naštvaný, jak chce.

Stan odešel do koupelny a já do kuchyně, abych si nalil nějaký životabudič. Našel jsem v ledničce lahev vodky a trochu jsem si nalil do skleničky. S tou jsem se usadil ke stolu a zapnul jsem počítač. Napadlo mě, že bych si mohl něco o Harrym zkusit najít na internetu. Cítil jsem maličký pocit vinny kvůli Stanovi, ale co. Stejně se chová jako magor a nemohl jsem si pomoc. Na Harrym prostě něco je.

Když se počítač konečně načetl, netrpělivě jsem zavřel všechny reklamy upozorňující na nové antiviry, které si mohu nainstalovat a aktualizace a přešel jsem na vyhledávač google. Napsal do něj Harryho jméno.

Se zklamáním jsem zjistil, že se o něm nikde nepíše. Stránky, které se mi objevily sice obsahovaly jméno Harry, ale nebyl to Harry, kterého jsem potřeboval. Najednou jsem si všimnul stránky, která byla až úplně poslední ze stránek, které mi google nabídl. Zřejmě byla založená teprve nedávno. Měla jednoduchý název: harrystyles.uk. Nemohl jsem se mýlit. Tuhle stránky musel založit sám Harry osobně.

Zaposlouchal jsem se, abych zjistil, jestli je Stan pořád ještě v koupelně. Slyšel jsem zapnutou sprchu, což znamenalo, že se pořád ještě sprchuje a věděl jsem, že Stan si dává se sprchováním dost na čas. Otočil jsem se tedy zpátky k počítači a kliknul jsem na Harryho stránky.

Byli tam pouhé tři příspěvky. Rozkliknul jsem první, který, jak jsem zjistil podle datumu napsal teprve před dvěma dny. Harry se rozepisoval o něčem, čemu říkal panické záchvaty. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel a tak jsem se do článku začetl. Harry psal o problémech, který s panickými záchvaty má, co je jejich projevem a jakým způsobem mu to komplikuje život. Páni. Možná proto pořád působil tak nějak zakřiknutě.

Další článek mě zaujal ještě víc. Harry ho totiž psal předtím, než šel na trénink a vypisoval se z toho, jak je nervózní. Ušklíbnul jsem se nad tím, jak psal, co o mě slyše. Arogantní, namyšlený. Možná to je pravda. Mám ale být na co hrdý, tak proč to nedávat najevo. Jak jsem článek četl, připadalo mi, že se Harrymu na trénink moc nechtělo. Neříkal náhodou, že se na fotbal přihlásil, protože ho zajímal? Zamračil jsem se. Já mu ukážu. Fotbal musí mít rád.

Třetí článek byl psaný před necelou půl hodinou. To už Harry psal o fotbalovém tréninku. Čím více jsem četl, tím více jsem se mračil. Harry zjevně nevěděl, co si o mě má myslet.

„Z trenéra Louise mám smíšené pocity. Je na něm vidět, že ve svém oboru je hvězda a že fotbal mu opravdu jde. Ale na druhou stranu, všichni by ho neměli takhle chválit. Chová se arogantně a dělá, jako kdyby celý svět patřil jenom jemu. Musím ale říct, že na něm něco je. Nevím co. Možná, že právě kvůli tomu něčemu ho ale všichni zbožňují."

Naštval jsem se. Co tím chce říct? Dělá, jako kdyby mě kdoví jak znal. Spokojeně jsem se ale pro sebe usmál. Zdá se, že Harry si z tohohle blogu dělá deník. A dokud do něj bude psát, dozvím se o něm všechno bez toho, aby to věděl. Brzy ho budu mít v hrsti.

Najednou jsem za sebou zaslechnul kroky. Stan. Rychle jsem ze stránky vyskočil křížkem a tupě jsem zíral na tapetu plochy. Byli jsme na ní Stan a já, ve šťastnějších časech, jak se na sebe smějeme.

Stan kolem mě prošel bez povšimnutí a zavřel se v ložnici. Já jsem byl rozhodnutý. Musím Harryho zase vidět a to nejlépe hned zítra. A udělat náhradní trénink místo toho dnešního je ideální příležitost.

Napsal jsem hromadnou informativní smsku všem klukům z týmu a Harrymu jednu speciální.

Zítra si odskáče to, co o mě píše na internetu.

Chci vám moc poděkovat za vaše hvězdičky a milé komentáře <3 Inspirují mě k tomu, aby tenhle příběh byl lepší a lepší, takže doufám, že se vám bude líbit i nadále :)