The Blogger

23. část

Louis' POV

Seděl jsem na gauči a už asi přes hodinou jsem si psal s Harrym. Mezitím jsem vykouřil několik cigaret bez toho, abych se namáhal naklonit se z okna, takže byl celý byt cítit cigaretovým kouřem a upíjel jsem ze sklenice šampaňského.

Pořádně jsem si Harryho ve zprávách dobíral a on mi naoko naštvaně odpovídal. Tahle hra mě bavila. Představoval jsem si Harryho, jak leží na posteli v tom svém dokonale uklizeném pokoji, má vlasy rozhozené kolem hlavy a usmívá se na displej mobilu, s ďolíčky ve tváři. Ta představa ve mně vyvolala touhu vidět ho a mít ho co nejblíže u sebe.

Nechápal jsem, co to se mnou Harry udělal. Vždycky jsem byl nezávislý a spoléhal jsem jedině sám na sebe, protože jsem nevěřil, že by někdo mohl být schopnější. Ale teď? Mám přehnanou touhu toho kluka chránit a neustále kontrolovat. Nedokážu si vůbec představit, co bych dělal, kdybych ho z nějakého důvodu ztratil. I přes svou tvrdou masku jsem si za těch pár týdnů Harryho pustil hodně hluboko do srdce. Schop se, Tomlinsone, říkal mi rozum, ale srdce bylo silnější.

Potom Harry přestal odepisovat, a tak jsem usoudil, že nejspíše usnul. Kouknul jsem se na hodiny. Bylo půl třetí ráno. Nedivím se mu, taky jsem byl po dnešku pořádně unavený. Naše malé náhodné setkání v kavárně jsem sice neměl na denním plánu, ale potěšilo mě to a divil bych se, kdyby Harryho ne. On se vším moc nadělá. Vím, co na něj platí. Když jsem viděl jeho mámu, chvilku jsem přemýšlel nad tím, co by asi řekla, kdyby jí Harry řekl o nás dvou. Vypadala mile, třeba by s tím žádný problém neměla. Ale tohle nechám na budoucnosti.

Rozhodl jsem se napsat Harrymu ještě jednu zprávu. Byla stručná: „Usnout takhle brzo, že se nestydíš Harolde. Přeji ti hříšné sny." Poslal jsem, potom jsem vypil šampaňské a usoudil jsem, že je opravdu nejspíše nejvyšší čas jít spát.

Ráno jsem se vzbudil brzo, jako obvykle. Ještě nebylo ani půl osmé. Napadlo mě, že bych si mohl jít zase jednou zaběhat. Dneska byl zase fotbalový trénink, první od chvíle, co jsme s Harrym tak nějak oficiálně spolu. Aspoň budu mít čas trochu přemýšlet nad tím, jak se k němu budu během tréninku chovat. Už dávno jsem se ale rozhodl, že ze svých nároků neslevím. Jen ať se snaží, ono mu to nijak neuškodí.

Oblékl jsem si sportovní mikinu, kalhoty a tenisky, nalil jsem si vodu do flašky, zapojil sluchátka do mobilu a byl jsem připravený vyrazit.

V parku, stejně jako obvykle v sobotu ráno, kdy jsem chodil běhat, moc lidí nebylo. Rozběhnul jsem se a jen co jsem se trochu chytl svého tempa, prudce jsem se zastavil. Naproti mně stál Stan. Kde se tady do háje ten idiot bere?

„Ahoj Louisi." Pozdravil mě zdánlivě zdvořilým tónem. Znám ho ale moc dobře na to, abych věděl, že Stan je poslední člověk, který by byl zdvořilý. Navíc moc dobře ví, že chodím v sobotu ráno běhat. Musel si naplánovat, že mě potká.

„Čau." Procedil jsem mezi zaťatými zuby a přemýšlel jsem, co po mně bude chtít.

„Jak se máš?" Nadhodil jsem, abych získal více času na přemýšlení.

„Skvěle, mám někoho nového." Oznámil mi s chladným úsměvem. „Někoho lepšího než ty."

Drsně jsem se zasmál. „Řekl bych, že jsme na tom stejně."

Stan najednou odhodil veškerý klid. „Pořád jseš s tím děckem, jo? Takže jseš fakt pedofil?"

To přehnal. Udělal jsem krok k němu. „Není to dítě ty idiote, je mu osmnáct."